Kdysi dávno, pradávno stál jeden zámek. V tom zámku za vysokými horami žila laskavá a krásná princezna jménem Jasmína. Všichni na zámku obdivovali její krásu a dobrosrdečnost. Princezna měla nádherné hnědé vlasy a oči modré jako oceán.
Na rozdíl od jiných princezen nebyla Jasmína tvrdohlavá ani pyšná na svou krásu. S každým se mile bavila – pomáhala pekařkám péct koláče, zahradníkům pečovat o květiny i dětem s učením.
Byl krásný slunečný den a Jasmína se po snídani procházela po zámecké zahradě se svým otcem, králem. Povídala si se zahradníky, kteří se starali o nádherné červené květiny, a tiše si při tom zpívala. Růže byly červené, tulipány byly červené – všechny květiny v zahradě zářily rudou barvou a voněly překrásně.
Jak si tak Jasmína cupitala mezi květy, něco upoutalo její pozornost. Na kamenné cestičce se před ní objevily zvláštní fialové okvětní lístky. Bylo to podivné, protože celá zahrada byla plná jen červených květů. Princezna byla zvědavá, a tak se rozhodla fialové lístky následovat, aby zjistila, kam ji zavedou. Možná objeví nějakou krásnou fialovou květinu, o které ani zahradníci nevědí!
A tak Jasmína následovala stopu fialových lístků, které ji vedly kolem ovocného sadu, mramorové fontány až ven ze zámecké branky.
„Lístky, kam mě to vedete?“ zamyslela se princezna, když otevřela bránu vedoucí pryč z království. Věděla, že z království smí odejít jen s doprovodem rytířů, ale její zvědavost byla silnější. Ocitla se před branami domova a vydala se klikatou lesní cestou, sledujíc fialové okvětní lístky.
Najednou cesta skončila. Jasmína zvedla zrak a zjistila, že se ocitla hluboko v lese. Před ní stála stará dřevěná chaloupka. Princezna se polekala a chtěla se vrátit po stopě lístků zpět na zámek – jenže když se otočila, fialové okvětní lístky jako kouzlem zmizely.
„Kam jste zmizely, lístky?“ řekla ustaraně princezna. V tu chvíli se však dveře chaloupky s vrzáním otevřely a z nich vyšla stará babička.
„Vítej, princezno Jasmíno,“ řekla babička s vřelým úsměvem.
„Mám pro tebe čaj z těch krásných fialových lístků, které tě přivedly až ke mně,“ dodala laskavým hlasem.
Princezna však zpozorněla a ustoupila. Vzpomněla si na otcova slova, že se s cizími lidmi nemá bavit – a už vůbec ne hluboko v lese. Zhluboka se nadechla a zdvořile odpověděla:
„Promiňte, ale nepiji čaj od cizích lidí.“
Stařenčin úsměv se náhle zkřivil a její oči se zlověstně zableskly. Z obličeje jí zmizely vrásky, šedivé vlasy se proměnily v černé – a před Jasmínou stála mladá čarodějnice s dlouhým nosem.
„Vezmu si tvou krásu a ty se proměníš ve starou bábu, kterou nikdo nepozná!“ vykřikla čarodějnice, pronesla zaklínadlo a mávla kouzelnou hůlkou.
Jenže Jasmína udělala něco, s čím čarodějnice nepočítala. Když čarodějnice vyslovila kletbu, Jasmína rychle vytáhla z kapsy malé zrcátko a třesoucíma se rukama ho nastavila před sebe.
A neuvěříte! Kouzlo se od zrcátka odrazilo zpět na čarodějnici – a ta se proměnila ve starou babku s bílými vlasy, opírající se o hůl. Z čarodějnice se stala bezmocná stařenka bez kouzelné moci.
„Já si tě ještě najdu!“ zakřičela stará žena, zatímco Jasmína už utíkala zpět k zámku.
Princezna vše vyprávěla svému otci, králi. Ten okamžitě poslal rytíře, aby čarodějnici zatkli. Když však dorazili hluboko do lesa, chaloupka byla prázdná.
Od toho dne už o té čarodějnici, která se změnila ve stařenku a chtěla zaklít princeznu, nikdo nikdy neslyšel.
A princezna Jasmína? Ta už se nikdy nenechala zlákat krásnými lístky ani jinými kouzly – a kdykoli opouštěla zámek, doprovázeli ji stateční rytíři.
