Už je to dávno, kdy žil na rohu ulice starý pan vynálezce. Dnes už byste ten dům těžko hledali. A nenašli byste ani pana vědce. Byl to velmi moudrý a vzdělaný starý pán. Ten pán žil ve svém domě úplně sám.
Doma měl velkou pracovnu, kde dříve pracoval a tvořil, a vedle ní byl sklad plný rozmanitých součástek. A protože panu vědci chyběla společnost, rád chodil na procházky mezi lidi.
Pan vědec byl vždy milý a usměvavý a lidé z okolí si s ním rádi povídali. Náš vynálezce také miloval děti a rád pro ně vymýšlel všelijaké zlepšováky. A děti měly zase rády jeho. Častokrát ho vídaly na jeho oblíbené lavičce před domem, kde se vyhříval na sluníčku, a dávaly se s ním do řeči. Povídaly si s ním o všem možném a svěřovaly se mu, jaké hračky by se jim líbily, co všechno by mohly ty hračky umět, jaké vynálezy by jim mohly pomoct, a stěžovaly si, proč na některé práce neexistují nějací pomocníčci.
To ale netušily, že má pan vědec ve svém velkém skladu sbírku několika nevyužitých robůtků, různě velkých a různě nedodělaných.
Dříve na nich pracoval, ale bohužel je přes hromadu jiné práce nikdy nedokončil. Teď měl ale času spoustu.
A tak když pan vědec slyšel od dětí všechny jejich nápady a když viděl jejich rozzářená očka, když o těch nápadech mluvily, stačilo už jen málo. Od nápadu k činu chyběl už jen krůček.
Pan vědec se nad každým nápadem dětí soustředěně zamýšlel a za krátký čas přicházeli na svět zbrusu noví robůtci, kteří nejen pomáhali dětem a dělali jim radost, ale šetřili práci a čas také jejich rodičům.
Nic moc, to nebyla ani pohádka.