Byla jednou jedna louka. Jaro nám pomalu klepalo na dveře a louku kromě rozkvétajících květů hřály i první teplé paprsky slunce. Příroda se začala probouzet ze zimního spánku – stejně tak i krásný fialový motýl jménem Lila. Její křídla se třpytila na slunci, někdy byla fialová, jindy se na nich odrážely růžové, nebo dokonce modré odstíny. Lila byla zvídavý malý motýl, který nejraději objevoval všechny květiny na louce.
Jako každé ráno i tentokrát Lila vstala a vyletěla nad louku, aby se nadechla čerstvého vzduchu. Na květinách a trávě se ještě pořád třpytily kapičky ranní rosy. Lila usedla na květ a rosou si očistila svá křídla i tykadélka. Když se umyla, nadechla se nádherné vůně bílého kvítku a vznesla se vysoko do nebe.
Vtom ale do něčeho prudce narazila. Nad Lilou přeletělo hejno ptáků a srazili se s ní tak silně, že spadla do nedalekých keřů, daleko od své louky.
„Au, moje křídlo!“ zasténala bolestí, když skončila potlučená mezi větvičkami. Malý motýl se smutně třepetal a hledal nějakou pomoc. Křídlo měla Lila poraněné a vzlétnout se jí vůbec nedařilo. Vyplazila se zpod keře a uviděla, že její louka je velmi daleko. Do očí se jí nahrnuly slzičky a kolem nebyl nikdo, kdo by ji slyšel nebo jí pomohl.
Vtom se ozval slabý hlásek:
„Jsi v pořádku?“ ozvalo se z keřů. Lila smutně zavrtěla hlavou a ukázala na své poraněné křídlo.
Z keře vyskočil malý modrý žabák. Byl tak maličký jako nehet na palci!
„Já jsem Míla, můžu ti pomoct?“ zeptal se skákající žabák a přiskočil k raněnému motýlovi.
Lila smutně přikývla a s obavami odpověděla:
„Ahoj, Mílo, já jsem Lila. Mám poraněné křídlo, narazila jsem do hejna ptáků. Nevím, jak mi můžeš pomoct, nemůžu létat,“ řekla tiše, protože se žabáčka trochu bála.
Míla se ale nedal odradit – opravdu chtěl pomoct.
„Neboj se, Lilo, něco vymyslíme,“ odpověděl a pohladil ji po křídle, aby ji povzbudil.
„Hned jsem tu!“ vykřikl, když dostal nápad, a zmizel v keřích.
„Ach, určitě jde zavolat další žabky, dají si mě k večeři a snědí mě!“ pomyslela si Lila a začala plakat. Och, neměla věřit té žabce!
Jenže za chvíli se z keře vynořil malý Míla, vrátil se zpět. V pacičkách držel bylinky. Nabral kapku rosy, očistil Lile poraněné křídlo a posypal ho bylinkami. Pak utrhl stébla trávy, přiložil je na ránu a stáhl ji jimi a zpevnil. Šlo mu to od ruky – byl jako opravdový doktor!
„Tohle ti pomůže. Tak mě to naučila moje maminka, ona vždycky pomáhala zvířátkům, když je něco bolelo,“ usmál se žabáček.
Lila nevěřila vlastním očím. Nechtěl ji sníst – opravdu jí chtěl pomoct. Pochopila, že ne všechno je tak zlé, jak se na první pohled zdá. I když ještě nedokázala vzlétnout, křídlo už ji tolik nebolelo. Byla šťastná, že jí malý Míla pomohl.
„Teď si budeš muset na chvíli odpočinout,“ poradil jí Míla.
„Děkuju ti za pomoc!“ usmála se Lila.
A tak malý motýl poděkoval svému novému kamarádovi a ten Lile pomohl najít cestu zpátky domů – na její květinovou louku. Lila si uvědomila, že její louka je krásná nejen z výšky, ale i ze země.
V následujících dnech spolu s novým kamarádem Mílou objevovala louku z jiné perspektivy. Našla drobné kvítky či malá mraveniště plná nových přátel.
Postupně se Lile křídlo zahojilo a ona opět mohla volně létat. Zpočátku sice Mílovi nevěřila, ale nakonec byla ráda, že jí pomohl – stali se z nich opravdoví přátelé. Od toho dne si Lila dávala větší pozor, kudy létá, a když byla na zemi, objevovala tajemná nová místa spolu se svým kamarádem Mílou, který si získal její důvěru.
