V jednom dalekém království vládl moudrý král. Měl i moudrou královnu, která mu vždy správně radila, a tak se lidem v tom království dobře dařilo. Jednoho dne ale král uznal, že bude na čase vládu předat svému synovi, princi Chrabrošovi. Ten se chtěl ženit s nějakou princeznou, ale neuměl si vybrat. Král nevěděl, jak princovi poradit, která princezna bude ta nejlepší, a tak se rozhodl vydat se pro radu za starým čarodějem.
Čaroděj už byl skutečně hodně starý, jeho chýše byla porostlá mechem. Navíc byl už kapku nedoslýchavý, a tak král raději zabušil na dveře pěstí, aby ho kouzelník slyšel. Dveře poznamenané časem zavrzaly a pak padly na zem. Do vzduchu se vznesl prach.
„Promiňte,“ omlouval se král a začal opravovat dveře.
„To nic, Výsosti. Co vás přivádí sem ke mně?“ ptal se čaroděj.
„Víte, potřebuji, aby byl můj syn dobrý král.“
„Ano. Kdo by se byl v lese bál,“ zopakoval chybně nedoslýchavý čaroděj.
„Ale né. Můj syn bude kralovat,“ zkusil to král jinak.
„Ano. Neměl byste na zeď čerty malovat.“
„Ale né!“ chytal se král za hlavu a zatahal se zoufalstvím za vlasy. „Můj syn, on je princ. A já mu korunu dám.“
„Ano, kdo jinému jámu kopá, spadne do ní sám.“
„Ale né. Co kdybych vám to raději napsal na kus papíru?“ ptal se král.
„Cože to povídala veverka o netopýru?“ zamračil se čaroděj na krále.
Ale králi už došla trpělivost. Popadl kus papíru, brk a začal psát. Čaroděj si to přečetl, usmál se a povídal: „Vím, jak ti poradit mám. Vhodnou princeznu odhalit, to já znám. Jednu věc, která ti pomůže, tu ti na to dám.“
„Tak mluv,“ naléhal král.
„Tento náhrdelník ti pomůže zjistit, která je ta správná. Vidíš? Na konci náhrdelníku je kouzelný přívěsek srdce. Teď je to jen obyčejný křišťál. Když ho ale bude mít na krku princova vyvolená, bude zářit rudě. Ale běda, bude-li ho mít na krku někdo se zlými úmysly. To se rozzáří bílou barvou a začne hořet plamenem.“
Král odešel od čaroděje až ráno. Rozmluva s ním byla velmi zdlouhavá, ale za odměnu dostal kouzelný náhrdelník. Teď vypadal naprosto obyčejně. Ale zítra se bude konat ples a tak bude král moci vyzkoušet, zda je ten šperk opravdu kouzelný.
Na druhý den se konal ples. Princ Chrabroš si pozorně prohlížel každou princeznu. Všechny byly krásné, to ano. Ale žádná se mu nelíbila tak, aby ji chtěl žádat o ruku. Nicméně se je rozhodl prověřit všechny.
Nejprve se princ představil princezně ve zlatých šatech. Měla na sobě tolik zlatých šperků, že ve světle zářila víc než vánoční stromeček. I zeptal se jí princ: „Princezno, co máte ze všeho nejraději?“
„Zlato. Miluji zlato a moc toužím mít další. Je to ozdoba a dostanete za něj všechno, co se vám zamane,“ zněla odpověď.
„Ale zlata se, milá princezno, nenajíte. Ani štěstí vám nepřinese,“ řekl princ, zavrtěl hlavou a šel za druhou princeznou.
Druhá princezna vypadala, že se zapomněla na ples obléknout. Přišla celá umazaná, šaty měla chlupaté a z vlasů jí trčela sláma.
„Princezno, co máte ze všeho nejraději vy?“
„Svou smečku divokých psů,“ povídala princezna. „Jsem stále s nimi a žiji s nimi jako pes. A vím, že oni mou lásku opětují.“
Princ Chrabroš si povzdychl. „Tak tahle princezna má radši psy než lidi, ani mě by neměla radši.“
Třetí princezna přišla celá v černé. Nos měla zvednutý ke stropu, jak byla namyšlená.
„A co máte ze všeho nejraději vy, princezno?“
„Vás, princi, a celé vaše království,“ odpověděla popravdě.
„To je milé. A co si myslíte, že náš lid nejvíce potřebuje?“ ptal se princ dál.
„Přísnost. Platit daně. A sloužit své paní, které se bude bát, jinak je kouzly ztrestá.“
Princ jen zavrtěl hlavou. To princeznu urazilo.
„Takže vy mne odmítáte? To vám ale přijde draho. Já se vám pomstím,“ rozzlobila se princezna a naštvaně odešla z plesu pryč.
Poslední princezna se tvářila úplně jinak než ty před ní. Zdála se skromná, moudrá a přívětivá. Ale i ji chtěl princ otestovat.
„Co máte, princezno, na světě ze všeho nejraději?“
„Lásku a porozumění, k lidem i přírodě,“ povídala mile.
Princ se usmál a pokýval hlavou. To bylo znamení pro krále, aby připnul princezně náhrdelník. Přívěsek srdce se rozzářil do ruda. To byla ta správná princezna. Král dal okamžitě chystat svatbu.
Princezna vrátila králi náhrdelník, a než král s princem naplánují svatbu, že se půjde projít do zahrady, aby mohla obdivovat zdejší rostliny. Když se ale vrátila, chovala se úplně jinak. Najednou začala naléhat, aby byla svatba ještě dnes večer a nějaká příroda ji vůbec nezajímala. Chtěla vidět mapu, jak je království veliké a kolik zlata má král našetřeno v pokladnici.
„Otče, to není ona,“ prohlásil princ.
„Také se mi nějak nezdá,“ souhlasil král, vzal náhrdelník a šel za princeznou. „Princezno Jasmínko, byl bych poctěn, kdybyste si vzala dnes na svatbu tento náhrdelník.“
„Ne, děkuji, králi, nehodí se mi k šatům,“ odmítla princezna.
„Vlastně je to u nás tradice,“ vymýšlel si král.
„Je mi líto, ale ne. Nechci ho,“ řekla důrazně.
Král se ale nenechal odbýt. Když to princezna nečekala, přitočil se k ní zezadu a náhrdelník jí prostě připnul. V tu chvíli vzplál přívěsek bílou barvou, začal hořet a stoupal z něj dým. Zlo, které uvnitř té osoby bylo, celý přívěsek roztavilo na kaši. Dým z něj ukázal pravou podobu té falešné princezny. Byla to čarodějnice v černém!
„S dovolením,“ odstrčil krále starý čaroděj, kterého pozvali na svatbu, a seslal na zlou princeznu kouzlo.
Zlá princezna se proměnila v kámen. Ten kámen zůstal také tak černý jako noc a stejně těžký jako zlé činy a úmysly té čarodějnice. Král nakázal kámen vhodit do nejhlubšího jezera v zemi, které potom také zčernalo.
Ale kde byla správná princezna? Princezna Jasmínka ležela chudák v zahradě a spala. Stačilo jen pár kapek vody a zase se probudila. Svatba mohla pokračovat se správnou princeznou.
A tak se království dočkalo nového moudrého krále a moudré královny. Starý král byl tak hrdý, že vybral správnou princeznu, že nechal vymalovat stěnu svého trůnního sálu. Nechal na ni vymalovat celý příběh o tom, co se tu stalo, aby každý, kdo přijede do jejich zámku viděl, že zlé činy jsou vždy objeveny a po zásluze potrestány.
