Jednou měla mazaná liška velký hlad, a tak vylezla ze svého úkrytu a vydala se hledat něco k snědku. Pobíhala po čerstvě zoraném poli a čenichala, jestli nenajde nějakou myš. Náhle uviděla ježka, jak sedí u myšího hnízda a spokojeně si pochutnává.
Liška se rozčílila: „Tohle není jídlo pro takového pichlavého tvora, jako jsi ty! Moje to bude!“ vykřikla, myš mu sebrala a sama ji snědla. Ježek byl vzteky bez sebe: „Doufám, že se zadávíš, zlodějko!“ Ale liška se jen smála.
Pak si ho začala dobírat: „Na co máš ty svoje bodliny?“ Ježek jí klidně odpověděl, že je to jeho obrana před nepřáteli. Liška se zasmála: „To já nic takového nepotřebuju, jsem chytrá, bystrá, lstivá, mazaná a všechno vyřeším. Zkrátka jsem od přírody úžasně obdařená.“
Jen co to dořekla, ozvalo se vytí a z křoví vyběhli dva psi. Ježek se hned stočil do klubíčka, ale liška musela prchat. Psi ježka očichávali, ovšem brzy je to přestalo bavit – píchli se o jeho bodliny. Rozběhli se za liškou, která se snažila utéct všemi možnými triky. Ale marně – psi ji nakonec chytili a přivedli zpět svému pánovi.
A tak se liška přesvědčila, že někdy ani mazanost nestačí a že skromné prostředky a jednoduchá obrana mohou být silnější než všechny lsti. Její vytahování se na ježka se jí vymstilo. No a ježeček si v klidu dál cupital po poli a vyhlížel další myšku.
