O princezně, která ztratila hlas

Byla jednou jedna princezna, která velmi krásně zpívala. Každé ráno si stoupla do okna v zámku svého otce a zpívala. Její hlas se rozléhal po celém království. Lidé zvedali hlavu od práce a usmívali se. Hned jim šla práce rychleji od ruky, když slyšeli tak krásný hlas.

Jednoho dne princezna vstala jako jindy, otevřela okno a chtěla začít zpívat. Ale z hrdla jí nevyšel ani hlásek. Zkoušela to, zkoušela, ale nedokázala říct ani jediné slovo. Natož ještě zpívat. Všichni se divili, proč je ticho, proč princezna nezpívá.

I král byl překvapen a okamžitě se rozběhl do princeznina pokoje, přestože měl jednání královské rady. I on skoro oněměl hrůzou, když zjistil, že princezna ztratila hlas. Okamžitě ji uložil do postele a zavolal všechny své lékaře. Jeden lékař jí dával teplý obklad, druhý jí dával studený obklad, třetí jí vařil různé čaje, čtvrtý jí krk mastil neznámou mastí. Nic však nepomohlo. Princezna nezpívala. A ani nemluvila.

Byla smutná ona, byl smutný král a bylo smutné celé království. Lidem se nechtělo dělat, když neslyšeli princeznin pěkný hlas. Tak přešly dny a týdny, až jednou do zámku přišla stará čarodějnice, která bydlela hluboko v lesích.

Prozradila, že princezně záviděla její pěkný hlas, a proto ji začarovala, aby už princezna nemohla říct ani slovo. Nyní si to však čarodějnice rozmyslela a slíbila, že vrátí princezně hlas, pokud ji princezna naučí zpívat. Princezna souhlasila. A tak každé pondělí a čtvrtek po svačině měla čarodějnice v zámku hodiny zpěvu. Moc se nezlepšovala, ale nikomu to nevadilo, protože si zpívala jen ve své chaloupce.

Zato princezna zpívala zase z okna zámku pro celé království. Byla šťastná ona, král i všichni lidé, kteří zase rádi pracovali.