Víla Květka a zajíček Chlupáček

Když přijde jaro, louky se začnou třpytit všemi barvami. Tráva je v tu chvíli nejzelenější, jak jen může být a mezi ní se objevují krásně pestrobarevné květiny. Některé vzorně stojí jako stožár, jiné se otáčí za sluníčkem a další jsou mírně ohnuté a visí jako zvonečky. Když se pořádně zadíváš do květů těch květin, uvidíš jak mezi nima poskakuje malinká víla.

Její šaty hrajou několika barvami jakoby by byly vyrobené z duhy. Vlásky se jí na sluníčku třpytí jako zlaté penízky. Je to víla Květka. Poskakuje z květu na květ. K některým květinkám si přívoní, jiným zvedne spadnutý kvítek a dalším narovná stonek, aby se nezlomil. Víla Květka se poctivě stará o všechny květiny a přitom obdivuje jejich krásu. Umí ale i něco jiného. Dokáže díky květinkám léčit. Nejednou už někomu takhle pomohla. Svou kouzelnou léčivou moc použila i když potkala zajíčka Chlupáčka.

Pohádka pro děti Víla Květka a zajíček Chlupáček
Víla Květka a zajíček Chlupáček

Stalo se to jednoho krásného slunečného jarního odpoledne. Víla Květka si seděla na sedmikrásce. Nožkama si pohupovala ve vzduchu a kochala se krásou květin kolem ní. Když tu najednou nedaleko v trávě slyšela tiché pofňukávání. „Ach jo, co budu dělat. Achich ouvej.“

Víla Květka se postavila na sedmikrásku a rozhlížela se kolem sebe, odkud ten hlásek jde. Po chvíli uviděla zajíčka schouleného v nedaleké trávě. Víla neváhala ani chvilinku a hned se za ním rozběhla. Když k němu přišla, zaťukala mu prstíkem na tlapku a povídá: „Ahoj zajíčku, copak ti je? Proč tak naříkáš?“ Zajíček Chlupáček se překvapeně koukal ke svým tlapkám, kde viděl malou krásnou vílu. Zamrkal, protože si myslel, že se mu to jen zdá. Ale nezdálo.

Utřel si tlapičkou slzu a soplík a pak se rozpovídal: „Víš, já jsem smutný, protože jsem jiný. Každý zajíček má krásně stojaté uši, ale já mám jedno nahoře a jedno dole. A navíc mě v nich pořád moc bolí a dobře neslyším. Proto jsem smutný a radši sám.“ Víle Květce bylo Chlupáčka líto. Poznala, že je to hodný zajíček a tak mu chtěla pomoci.

„Tak víš co zajíčku? Nezoufej. Vše se dá napravit. Já nejsem obyčejná víla. Jsem víla Květka a protože dohlížím na květinky tady na louce a pomáhám jim, ony mi zase dávají čarovnou moc, když ji potřebuji. Zůstaň tady. Já se ti pokusím pomoct,“ řekla víla a vyskočila na tu nejvyšší květinku. Roztočila se dokola, šatičky se ji začaly třpytit do všech stran a jejich duhová barva oslňovala široké okolí. Vlásky ji poletovaly jako zlaté penízky a z květin se začal zvedat pestrobarevný duhový vír.

Víla Květka do šatů posbírala všechny barvičky, co jí květinky daly. Skočila před zajíčka a ukázala, ať se sehne, aby dosáhla do jeho uší. Pak mu jemně třpytivé duhové barvy do nich foukla. Zajíček Chlupáček jen vyjeveně koukal, co se to děje. Ušima mu prostoupilo neuvěřitelné teplo a zajíčkovi se ulevilo. Uši ho přestaly bolet. Nemohl tomu uvěřit. Skákal radostí do výšky. „Moc děkuji vílo. Ani nevíš jak se mi ulevilo. Už mě ouška vůbec nebolí,“ radoval se zajíček.

Pak si na ně sáhl tlapkama a zjistil, že ale pořád má jedno nahoře a jedno dole. Přesto se usmál a řekl: „A vůbec mi nevadí, že je mám jiné než ostatní zajíčci. Nemůžeme být přece všichni stejní.“ Víla Květka byla moc ráda, že mohla zajíčkovi pomoci. Ale ještě větší radost měla z toho, že si vážil toho, že už ho ouška nebolí a věděl, že je to důležitější než to jak vypadají. A měl pravdu. Přece nemůžeme být všichni stejní. Každý je zajímavý něčím jiným.

4.8/5 - (149 votes)

Komentáře: 5

  1. Je to krásná pohádka! Myslím že jsem ji četla někdy před rokem, i dcerka mi to říká 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..