Byla jednou jedna malá vesnička. Stálo v ní několik domečků. Byly blízko sebe, a tak se každý s každým z té vesničky znal. Všichni byli dobrými sousedy a kamarády, ale dvě děti byly těmi nejlepšími přáteli.
Holčička byla hodná, ale byla i divoká. Pořád něco někde vyváděla a ničeho se nebála. Protože měla krásně černé vlásky všichni jí říkali Maková panenka, nebo spíše Maki. Její nejlepší kamarád byl ten nejhezčí chlapec z vesnice. Byl milý a vždycky Maki se vším pomáhal. Nosil brýle a vypadal moc chytře. A taky byl. A protože byl urostlý a Maki vedle něj vypadala malinká, říkali mu Macek, nebo spíše Maci. Maki a Maci byli nerozlučná dvojka. Měli se moc rádi a řekli si, že i když vyrostou, tak budou spolu.
Jak už se to ale stává, časem z těchto dvou dětí vyrostli dospěláci a byli každý někde jinde. Maki pořád na Maciho myslela. Nemohla zapomenout na jeho úsměv a na to, jak jí se vším pomáhal. Byl to opravdový přítel.
Jednou se šla projít po lese, který rostl kolem vesnice. V dálce za stromy slyšela volání o pomoc. Rychle, dřív než by stačila nad něčím přemýšlet, což Maki dělala často, rozběhla se za volajícím hlasem.
Okamžitě přeskočila keře a málem dopadla do bažiny. Tak tak se před ní zastavila. V bažině viděla zablácenou paní, která se nemohla dostat ven. Maki nelenila, zlomila větev a natáhla ji co nejblíž. „Pevně se chyťte, já Vás vytáhnu!“ Maki napnula všechny síly a pomohla jí ven. Paní jí moc děkovala za záchranu. Pak se stalo něco neskutečného.
Zvedlo se listí a celou jí zakrylo. Když si všechny lístečky sedly na zem, ze špinavé a zablácené paní byla krásná víla. Byla to lesní víla. „Moje milá Maki děkuji Ti moc za pomoc. Jsem víla lesa a žiji tady. Dávám pozor na všechny lidi, co jsou ve vesnici. Znala jsem Tě už jako malou holčičku. Jsi laskavá a obětavá. A proto, že jsi mi zachránila život a ani jsi při tom nezaváhala, ráda Ti splním nějaké přání.“
Maki nevěřícně koukala a pak se přiznala: „Mám jedno velké přání, ale nevím, jestli ho dokážeš splnit.“ Smutně se zadívala do země. Víla přesně věděla, co by Maki udělalo šťastnou. Jen se usmála, objala ji a pošeptala jí do ucha: „Vím, co by jsi nejvíc chtěla, vždyť Tě znám moje milá Maki.“ Pak víla zmizela.
Maki tam chvíli stála a přemýšlela, to ale ještě nevěděla, co ji čeká. Z ničeho nic za sebou slyšela kroky. Otočila se a nevěřila svým očím. Vesele se k ní blížil Maci. Rozběhla se k němu a co nejsrdečněji ho objala. Byla šťastná. Dodneška Maki neví, jak to víla udělala, ale přikouzlila jí Maciho. Splnila její největší přání.
Bylo by hezké znát vílu, která by nám zařídila, že bychom mohli být s tím, koho máme nejvíc rádi. Ale kdo ví. Zkus věřit na kouzla a možná, že se i tvoje přání splní.
