Za sedmero skluzavkami a devatero řetízáčky

Za sedmero skluzavkami a devatero řetízáčky se v údolí Bambulových víl pelešilo jedno pozoruhodné kouzelné království. V tomto království chutnaly brokolice a špenát jako malinovo-meruňkový dort a po nebi poletovaly překrásné barevné balónky, sladcí gumoví medvídci a duhové kuličky.

Právě tam se mezi nadýchanými mráčky vznášel čarokrásný čokoládový zámek. A v nejvyšší věži tohoto zámku byla ukrytá oříškovo-zlatá Koblížková hernička. Kulaté stěny této herničky pokrývaly koblížky snad všech barev a chutí, jaké si jen umíte představit. Celý den si v herničce hrála a zpívala ta nejroztomilejší zvířecí mláďátka. Beránci, velryby, koťátka a červíci, ale také slůňátka, pavoučci a blešky.

Mláďátka ze všeho nejraději skákala panáka. A protože jich bylo mnoho, nakreslila si duhovou křídou panáky rovnou dva.

V nejmenším koutku herničky, hned vedle marcipánových koblížků se zlatým zdobením, stálo celičké poťapkané pískoviště z cukrové vaty. Heboučký růžový písek se třpytil na všechny strany.

A právě tady, pod tou největší čokoládovou bábovičkou, vyvěrala kdysi dávno křišťálově čistá zmrzlinková studánka. Každý den při západu sluníčka, když bylo nebe plné modránků, skákali v této studánce přes švihadlo tři boubelatí mořští koníci. První skákal chvilinku na levé ploutvičce a pak zase chvilinku na té pravé. Druhý skákal vajíčko a třetí se vlastně jen tak usmíval a lízal slaďounké lízátko.
Na konci té studánky bylo povidlově zářivé Polštářkové jezírko. Když jste se zadívali opravdu pozorně, třeba přes trubičku od toaletního papíru, mohli jste uprostřed toho jezírka zahlédnout jeden velice zvláštní banánový ostrůvek.

Na tom malebném ostrůvku žila ta nejpůvabnější chobotnička. Jmenovala se Lucinka. Ale nebyla to ledasjaká chobotnička, byla to princezna. Princezna Lucinka z Knoflíkového království. Nosila šatičky z kvítků puntíkatých pampelišek a na nožičkách měla osm zářivě červených střevíčků z lesních jahůdek.
Na banánovém ostrůvku žil také princeznin nejlepší kamarád, krabík Mareček. Byl to neohrabaný a nemotorný krabík, ale měl vzácný dar: uměl totiž svými klepítky uplést ty nejkrásnější bačkůrky s knoflíčky, jaké kdy po světě ťapkaly.

Jedné pohádkové noci si v načechraných mráčcích nad ostrůvkem hrály drobounké světlušky na schovávanou, když vtom se z tmavé noční oblohy potichounku vynořil chlupaťounký čmeláček Martínek. Ani se nerozhlédl a šup, posadil se přímo na Lucinčin nosánek. Chobotnička tvrdě spinkala, zdál se jí sladký sen o čokoládovém princi, a tak si čmeldy ani nevšimla.

Martínek byl už tuze hladový, zabloudil totiž, chudinka, uprostřed Polštářkového jezírka na cestě do Království tancujících panenek. V bříšku mu kručelo a nevěděl, co si počít, když tu náhle ucítil slaďounké Lucinčiny jahůdkové střevíčky.
Sotva jedna světluška zapikala druhou, už se do usínající pohádkové noci ozývalo tichounké: „Chramst! Chramst! Chramst!“

Druhý den, když si měsíček na chvilku hajnul za údolí Bambulových víl a sluníčko se nad banánovým ostrůvkem opět překrásně usmálo, otevřela princezna Lucinka ospalkami zalepená očka a co nespatřila. Měla všech osm chapadélek bez botiček.
„Kampak se poděly mé překrásné jahůdkové střevíčky?“ rozplakala se chobotnička.
Ale nikdo jí neodpověděl. Jen opodál, na placatém kamínku, spinkal baculatý čmelda Martínek s jazýčkem kolébajícím se ve větru a bříškem plným jahůdek.
Princeznin smutný pláč uslyšel i krabík Mareček. Zrovinka si to šupajdil po skluzavce z banánového lístku vysoko v koruně bodlákového stromku. Co nejrychleji krabík docupital k uplakané princezně. „Rád bych ti svými klepítky upletl z jahůdek střevíčky nové, Lucinko, ale Jahůdkový lesík je velmi daleko, až tam za Poníkovou horou a já mám jen malinkaté krabí nožičky,“ zašeptal Mareček.

Náhle se probudil Martínek. Uviděl, jak Lucince stékají slzičky po tváři, a moc se styděl za to, že jahůdkové botičky spapal. Nebyl to žádný uličník, a proto chtěl všecičko napravit. Ale věděl, že ani on se svými drobounkými křidélky a baculatým tělíčkem nedokáže přeletět velikánskou Poníkovou horu.
Celičký den tedy smutný čmeláček poletoval kolem rozkvetlého ananasu a přemýšlel, jak Lucinku rozveselit.

„Hurá!“ zavolal náhle a vesele se plácl do čelíčka. Vzpomněl si totiž, že na vedlejším Chrastítkovém ostrůvku roste spousta slaďoučkých koláčků posypaných borůvkami a vyšničkami, a přestože už vyšel měsíček, mávnul nebojácný čmelda dvakrát svými křídélky a vlétl přímo do nadýchaného oranžového mraku.
Měsíček se na nebi ještě ani neposunul od jedné hvězdičky k druhé a Martínek se už vracel nazpět s ručičkami plnými šťavnatých kulaťoučkých borůvek.

„Marečku!“ volal už zdáli na krabíka. „Podívej se na ty přenádherné borůvky! Dokázal bys z nich ušít střevíčky?“
Mareček si borůvky pečlivě prohlédl a pravil moudrým hláskem: „Jako že se krabík Mareček jmenuji, udělám z nich ty nejkrásnější borůvkové střevíčky ve všech královstvích.“

Trvalo to sedm dní a sedm nocí, když tu náhle byly střevíčky na světě. A opravdu, byly to ty úplně nejborůvkovější střevíčky v říši pohádek.
Když princezna Lucinka nové střevíčky spatřila, s přenádherným úsměvem Martínkovi a Marečkovi poděkovala. Vznešeně se uklonila a oba dva všemi svými osmi chapadélky z lásky objala.

No a pak? Pak, Marečku a Lucinko, zazvonil zvonec a bláznivé pohádky je konec.

 

Autor: Martin Baumann, m.bauman@email.cz

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.