Minulé strašení se mi nepovedlo. Můj brácha Píhat to vyprávěl rodičům jako úžasný vtip. Jim to tak vtipné nepřišlo. Docela se zlobili a další noc mě poslali strašit o patro níž.
Jistě jsem vám to už říkal, jsem plížák panelákový, takže mým revírem je panelák a moje plížácké strašení je… no, zkrátka nedaří se mi. Dnes to ale musím napravit, jinak mě do dětského pokoje už nepustí. A tam já moc chci. Já miluju děti! Přitom je mám strašit, když spí. Já bych si s nimi chtěl tolik hrát. Ale copak to jde, aby si strašidlo hrálo s dětmi?
Dnes v noci straším tedy o patro níž. Bydlí tam pan Karlíček a podle toho, co říkal Píhat, mělo by být snadné mu ten noční spánek trochu znepříjemnit.
Hned po setmění se plížím do pokoje, kde v posteli leží a spí pan Karlíček. Teda, pan Karlíček je pořádný Karel. Je ho plná postel a jeho oddechování slyším už ke dveřím. Odfukuje jako parní mašina. Je ve mně najednou malá dušička. Já, takový drobeček, ještě malé plížátko, a mám vystrašit takového obra? Zaženu strach, ten je špatný rádce, a plížím se k posteli. U toho vytahují drápky a zasekávám je do koberce. Takže jak jdu, ozývá se Škrch, škrch, škrch.
Pán Karlíček pravidelně oddychuje dál. Škrábání ho neruší. Všimnu si, že mu koukají zpod peřiny prsty nohou! To je pro plížáka totéž jako pro hladového ohromná hostina! Jdu na to a jemně zaškrabkám drápky o paleček. Ale kousat do toho nebudu, páchne to po syrečkách a ty nemám rád.
Noha sebou trošku škubla. Zkusím víc zatnout drápky do chodidla. Škrabky, škrab!
V mžiku se krčím, protože noha pana Karlíčka poskakuje a mizí pod peřinou, kde i zůstává. A pan Karlíček se otáčí na bok. No nic, zkusím to z jiné strany. Popojdu kolem postele a hned vidím, kudy kam. Z nočního stolku budu mít pana Karlíčka na dosah tlapky.
Stačí jeden hbitý skok, přitáhnout se nahoru a jsem tam. Napřáhnu tlapku, abych polechtal pana Karlíčka na nose, když tu náhle…
Chrrrrrrrr!
Utéct! bleskne mi hlavou, ve spěchu se mi zamotají nohy a žuchnu z nočního stolku do měkkého koberce. Odkutálím se pod postel a tam čekám. To jsem se teda vyděsil. Ale další sbíječka z hrdla pana Karlíčka se už neozývá, tak snad už to nebude opakovat.
Opatrně vykouknu z úkrytu. Panu Karlíčkovi visí ruka z postele! Hned jsem u ní a začnu ho jemně kousat ostrými zoubky. Než se stihnu vzpamatovat, ruka se zvedá a … to snad ne… poplácá mě po hlavě jako psa!
„Vydrž, Mourku, ještě je brzo na snídani,“ zamumlá pan Karlíček do polštáře a navíc mě podrbe na hlavě.
No toto! Co si to dovoluješ? Kdo je u tebe Mourek, ty Kájo jeden!
Srdíčko mi pod kožíškem buší strachy, a teď ještě naštváním. Ruka zmizela pod peřinou, ale já už kroutím boky a chystám se ke skoku na postel. Ani nevím, kde se ve mně tolik odvahy bere. Ta ale rázem zmizí, když se za mnou ozve zasyčení. Skok se nekoná, místo toho se otočím a koukám, za mnou stojí kocour. A do háje. Mourek. Syčí a hrbí se, tak se taky nahrbím a naježím černé chlupy, jak nejvíc to jde. To už Mourek výhružně hluboce mručí.
„Mourku, sakra, co ti přelítlo přes nos?“ ozve se z postele.
Chci zdrhnout, ale Mourek mi stojí ve dveřích na chodbu. Pan Karlíček si sedá, rozsvěcí lampičku a na maličkou chvíli vidí, že kocour na něco syčí. Na mě – na malou skrčenou černou hromádku na koberci.
„Proboha! Krysa! Nebo mega pavouk! Pomoc!“ zaječí a přitáhne si na sebe peřinu.
Mourek se jeho hlasu poleká a já díky tomu rychle proklouznu ven na chodbu a hurá otvorem do našich chodbiček. Ještě slyším volání: „Mourku, chyť to!“
Hbitě prolézám do našeho doupěte. Srdce mi buší, srst se mi ještě chvěje stejně jako tělíčko pod ní. Konečně ale doma mohu říct, že jsem někoho úspěšně vystrašil. Ještě štěstí, že se pan Karlíček bojí myší a obřích pavouků. A Mourek ječení svého páníčka. Kdo ví, co by se mnou jinak bylo. Ale dopadlo to dobře.
Venku svítá. Doma jsem dostal od rodičů pochvalu. Je čas jít do hajan Ale jen do odpoledne, abych se mohl jít tajně koukat, jak si děti hrají. Tak dobrý den, jdu spinkat.
