Na rybníce se objevila papírová lodička. Všimla si jí moucha a posadila se na ni.
„Jů, budu kapitánem a přepluju tento rybník,“ zabzučela.
Uslyšela to kobylka, která se hned kousek vedle na břehu vyhřívala na slunci.
„Počkej na mě, moucho, potřebuješ námořníka,“ zvolala a skočila na lodičku.
Loďka se zakymácela, ale neohroženě plula dál. Neplula rychle, jen se houpala na hladině.
„Skvělé! Už mám námořníky,“ radovala se moucha. „Tak vzhůru na druhý břeh.“
Chvilku si ty dvě hrály na kapitána a námořníky, když tu je zaslechl kapr, proplouvající kolem.
„Jé, vy máte krásnou lodičku. Já chci být taky kapitán,“ zamumlal kapr, a než ho moucha s kobylkou stačily varovat, vyskočil z vody a plácnul sebou na loďku.
Moucha uletěla, kobylka uskočila na břeh. Lodička z papíru se pod mokrým a těžkým kaprem úplně rozplácla. Kapr plácnul zpátky pod vodu i s rozmočeným papírem, který kdysi býval lodičkou.
Moucha se rozplakala, když viděla, že lodičku už nemají.
„Neplakej,“ utěšovala ji kobylka. „I mně je líto, že už lodičku nemáme. Ona by nám ale stejně nevydržela věčně. Takhle jsme si aspoň pěkně pohrály a máme na co vzpomínat. Třeba zase někdy někde nějakou objevíme.“
„Máš pravdu, kobylko,“ uznala moucha a vybzučela si nos do rákosu. „Co si budeme kazit zážitek z plavby nějakým neopatrným kaprem.“
Jen to dořekla, kapr připlaval ke břehu. Vystrčil hlavu a povídal: „Promiňte, děvčata, já vám nechtěl pokazit hru. Ale víte, co jsem viděl? O kus dál u rybníka si hrajou děti. Skládají barevné lodičky z papírů a pouštějí je na vodu. Když si pospíšíte, ještě stihnete naskočit do některého papírového korábu.“
Moucha s kobylkou kaprovi poděkovaly a rychle se vydaly o kus dál. Kapr měl pravdu. Dvě děti pouštěly lodičky na rybník.
„Beru modrou,“ zabzučela moucha a rozletěla se na lodičku, která byla od břehu nejdál.
„Já budu kapitánem na té černé. Já budu totiž pirát,“ zvolala kobylka a skočila ze břehu na palubu.
A tak ty dvě pluly. Moucha se rozhodla, že přepluje rybník až na druhý břeh. Kobylka ta hledala, zda nenajde někde nějaký ostrov, kde by mohl být ukrytý pirátský poklad.
„Vítr je dobrý,“ volala moucha. „Brzy budu na druhé straně.“
„Pozor, kachny plavou zprava. Nemají náhodou přednost?“ volala kobylka.
„Kachny se mi určitě vyhnou. Nebo ne? Už jsem skoro na druhém břehu. Copak by se mohlo pokazit?“
„Mohlo by třeba začít pršet,“ zakdákala kachna, když obeplula papírovou lodičku.
Moucha se podívala na nebe. Skutečně se nějak zatáhlo. Z nebe začaly padat první kapky vody, které vodní hladinu rozvířily, až se lodičky houpaly.
„Bouře na moři,“ volala moucha.
Déšť neměla vůbec ráda, protože s mokrými křídly se nedá létat. Ale to malé vlnobití ji dostalo skoro ke břehu.
„Jsem v cíli a hurá do sucha,“ zabzučela moucha.
Kobylka u břehu ještě nebyla, ale její loď už byla nacucaná vodou natolik, že se potápěla.
„Opusťte loď,“ zvolala kobylka a mocným skokem doskočila na břeh za mouchou.
Obě se schovaly na větev pod listy, kde na ně nepršelo. Dívaly se na déšť a radovaly se, jak se jim ten den pěkně vydařil. Vždyť deštivé počasí je také krásné. A až bude zase hezky, určitě se budou dívat, zda někde děti nepouštějí na vodu lodičky. Protože to je úžasná legrace.
To je milá pohádka, děkujeme 😊