Bylo nebylo, v hlubokém lese žil myšák jménem Miky. Svůj útulný, malý příbytek měl uvnitř starého dubu, kde měl vše, co myší srdce ráčilo – měkkou postýlku z mechu a zásobu dobrot. Miky ale nebyl rád sám, a tak se rozhodl pozvat na návštěvu svého veselého bratrance Rikyho.
S vervou uklidil svůj byteček, až se leskl, a přichystal pořádnou hostinu. Když Riky dorazil, Miky ho s úsměvem přivítal: „Pojď dál, příteli, dnes si užijeme!“ Stůl se prohýbal pod miskami plnými křupavých brambor, šťavnatých kousků masa a voňavých sýrů. „Zkus to víno, je jako z pohádky!“ smál se Miky a zvedl číši. „To je ale královská tabule!“ pochvaloval si Riky, zatímco si společně vyprávěli veselé historky a smích se rozléhal celým dubem.
Jenže jejich radost náhle přerušil nezvaný host – hladový kocour s ostrými drápy. Vtrhl dovnitř a oba myšáci se sotva stačili schovat do úzké skrýše v rohu příbytku. „Rychle, nebo nás sežere!“ zapištěl Miky. Byli v bezpečí, ale kocour se jen tak nevzdával. Sežral všechny zbytky jídla a pořád mu to bylo málo. Rozhodl se, že na myšáky počká. Aby je vylákal, začal mňoukat a škrábat na stěny, až se všechno otřásalo.
Miky a Riky si ucpali uši, aby ten randál přežili, a začali vymýšlet plán. „Počkáme, až bude ospalý,“ šeptal Miky. Kocour skutečně začal zívat a oči se mu klížily. To byla jejich chvíle! Ale myšáci chtěli kocoura také trochu potrápit za to, že jim zkazil hostinu. Když tvrdě usnul, tiše se vyplížili, popadli provaz a pevně mu svázali všechny čtyři tlapky k sobě. Pak mu zapištěli přímo do ucha a rychle utekli.
Kocour se s mňouknutím probudil, ale s nohama svázanýma klopýtl a dopadl rovnou na čumák. Miky a Riky už byli dávno pryč, smáli se a radovali ze svého chytrého kousku. Kocour, ač rozzuřený, nakonec pochopil, že ho malí myšáci přelstili. Aby ho myšáci rozvázali, musel jim slíbit, že už je nikdy nebude nahánět a chtít sníst. A svůj slib dodržel.
