Jednou stanula Libuše s Přemyslem a družinou na vysoké skále. Najednou Libuše jako začarovaná promluvila: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v dáli nad Strahovem najdete člověka, který tesá práh domu. I nazvěte hrad, který postavíte, Pražským a město pod ním Prahou. Tak jakož se knížata před prahem sklánějí, tak se i vy budete klanět mému městu, budiž mu čest a chvála.“
Pak se Libuše obrátila k západu. „Na vrchu březovém najdete stříbro.“ I obrátila se k jihu a řekla: „Na vrchu jílovém najdete zlato.“ Pohlédla na východ a řekla: „Na hoře tříhřbeté jsou na věky stříbra poklady.“ Nakonec se otočila na sever. „Na vrchu krupnatém objevíte kalný lesk cínu a olova.“
Váš rod tu bude věky věků žít požehnán. Važte si této země, krve a práce svých předků. Nikdy se nepoddejte, staré mravy uctívejte. Buďte jeden druhému bratrem.
Libuše často chodívala k Vltavě. Ve vodě vídala hrozná zjevení. Požár, války a bídu. Když už jí opouštěly síly, hodila proto do vody zlatou kolébku, aby se vynořila, až nastanou lepší časy. Všem oznámila, že její osud je naplněn a krátce na to zemřela.
Zlatá kolébka dlouho ležela na dně Vltavy. Teprve při narození Karla IV. se vynořila a proměnila se v čarovné lože, v němž Karel odpočíval. Po jeho smrti lože zmizelo.
Pokladu ve skalné skrýši se také Přemysl ani nedotkl. Poklad dodnes leží hluboko ve vyšehradské skále. Až bude největší bída a drahota, pak se objeví a bude všeho hojnost a nouze přestane.
