Libušin kůň znal cestu velmi dobře. Přejeli hory a pláně a třetí den se dostali až k řece Býlině do Stadic. Spatřili muže vysoké postavy a ve střevících z lýka. Oral pole.
Vladykové se Přemyslovi poklonili a pravili: „Buď zdráv a vítej náš kníže. Kněžna Libuše a národ Čechů ti vzkazují, abys s námi přijel a převzal vládu nad zemí. Zvolili jsme tě za svého knížete a soudce.
Přemysl je vyslechl a pak k nim takto promluvil: „Škoda, že jste si tolik pospíšili. Kdybych mohl pole doorat, bylo by po všechny časy chleba dost. Že jsem pole nedooral, bude v zemi často hlad.“
Při těch slovech najednou zazelenal dříve suchý lískový prut. Pak všichni usedli k železnému stolu. „Proč jíš u stolu ze železa?“ Ptali se poslové. „Železa si važte! V čase pokoje s ním orejte, v časech zlých se jím braňte.“ Odvětil Přemysl. Pak usedl na bělouše a odjel s ostatními na Vyšehrad.
Krásná a moudrá Libuše a všechen lid ho již očekávali. Za jásotu všech se posadil Přemysl na kamenný stolec knížecí. Všichni oslavovali nového knížete i jeho sňatek s Libuší.
