Dceřina kletba (Kytice – Karel Jaromír Erben)

2 min. čtení

Což jsi se tak zasmušila, 
dcero má 
což jsi se tak zasmušila? 
Veselá jsi jindy byla, 
nyní přestal tobě smích!

„Zabila jsem holoubátko, 
matko má, 
zabila jsem holoubátko – 
opuštěné jediňátko – 
bílé bylo jako sníh!“

Holoubátko to nebylo, 
dcero má, 
holoubátko to nebylo – 
líčko se ti proměnilo 
a potrhán je tvůj vzhled!

„Och, zabila jsem děťátko, 
matko má, 
och, zabila jsem děťátko, 
své ubohé zrozeňátko – 
žalostí bych pošla hned!“

A co míníš učiniti, 
dcero má, 
a co míníš učiniti, 
kterak vinu napraviti 
a smířiti boží hněv?

„Půjdu hledat květu toho, 
matko má, 
půjdu hledat květu toho, 
kterýž snímá viny mnoho 
a vzbouřenou chladí krev.“

A kde najdeš toho květu, 
dcero má, 
a kde najdeš toho květu 
po všem široširém světu, 
v které roste zahrádce?

„Tam za branou nad vršíkem, 
matko má, 
tam za branou nad vršíkem, 
na tom sloupu se hřebíkem, 
na konopné oprátce!“

A co vzkážeš hochu tomu, 
dcero má, 
a co vzkážeš hochu tomu, 
jenž chodíval k nám do domu 
a s tebou se těšíval?

„Vzkazuji mu požehnání, 
matko má, 
vzkazuji mu požehnání – 
červa v duši do skonání, 
že mi zrádně mluvíval!“

A co necháš svojí matce, 
dcero má, 
a co necháš svojí matce, 
jež tě milovala sladce 
a draze tě chovala?

„Kletbu zůstavuji tobě, 
matko má, 
kletbu zůstavuji tobě, 
bys nenašla místa v hrobě, 
žes mi zvůli dávala!“

Zdroj: Kytice, Karel Jaromír Erben

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Nahoru