Jak skřítek Vítek vyzávodil perlu Stříbřenku

Sluníčko zalechtalo skřítka Vítka pod nosem a Vítek se překvapeně rozhlédl kolem sebe.

„Kdepak to jsem,“ blesklo mu hlavou, ale to už se mu vybavily příhody z předešlého dne, a tak se zavrtěl v seně a rozhlédl se, kde je zajíček Michal.

Ten mu celou noc chrupal do ucha a k ránu sebou házel, jak se mu něco zdálo. Ale teď už tu nebyl.

„Michale, kde jsi?“ zavolal Vítek a vykulil se z dolíku, který si v seně vyležel.

„Nekřič, jsem tady!“ ozval se Michal, který, stejně jako doma, už při rozbřesku když se probouzí ptáci, vstal a vydal se na průzkum.

Teď už spokojeně nasnídán hopsal kolem kopky sena a nesl Vítkovi jablko, které našel pod jabloní v zahradě u rybníka.

„Já se mám, snídani až do postele,“ chválí si Vítek. „Děkuji Michale, jsi moc hodný.“

„Už se po tobě ptaly Adéla a Filoména,“ povídá Michal. „Dnes jsou u rybníka závody v plavání a tak ti vzkazují, jestli nechceš taky závodit. Do závodu je přihlášen taky kapr Šupík a sumec Šimon.“

„To bude těžký závod, když bych měl závodit se žabkami a rybami,“ mudruje Vítek, „ale bude zase veselo a tak by to byla škoda nezávodit. Chtělo by to něco vymyslet, jak získat poctivou výhodu, abych nebyl poslední.“

No a v tom dostal nápad.

„Musím si zjistit, jaká jsou pravidla závodu a pak se uvidí,“ rozhodl se Vítek a s chutí se pustil do snídaně.

Po snídani si oblékl kabátek, nasadil čepičku, trochu se upravil a vydal se se zajíčkem k rybníku, aby udělal ranní „probuzení“, jak říkal doma, umyl se, vyčistil zoubky a učesal.

U rybníka už bylo živo. Čáp Venda, pravidelný letní host u rybníka Olšiny a neúnavný organizátor různých sportovních utkání u rybníka, už rozdával pokyny pro závod v plavání a žabky mu pomáhaly s přípravou.

„Nazdar Vendo,“ pozdravil jej Vítek, „jak se ti daří? Už jsem tě neviděl od loňského léta.“

„Jde to, jde to,“ zaklapal zobákem Venda a kývnul na Vítka hlavou.

„Prý jsou dnes závody v plavání,“ opatrně začal Vítek. „Jaká jsou pravidla?“

„Jednoduchá. Přeplout od tohodle břehu ke stavidlu,“ povídá Venda Vítkovi, „ale ty asi moc velký plavec nejsi, nemám pravdu?“

„Přeplout?“ zeptal se Vítek, v hlavičce mu to „zajiskřilo“ a už věděl jak na to. „Plavec-neplavec, já bych to zkusil,“ nesměle prohlásil Vítek.

„Tak jo, vždyť jde jenom o zábavu. Připrav se a za chvíli bude závod. Jsi tímto přihlášen,“ odvětil čáp Venda.

„Michale, prosím tě, teď bych trochu potřeboval pomoct,“ požádal Michala Vítek.

„Musím se domluvit se strakou Milenou a sehnat kousek silnější smrkové kůry.“

„Načpak kůru?“ povídá Michal.

„Všechno uvidíš, dočkej času.“

„Tak nasedni,“ povídá zajíc, „jedem!“

A tak oba vyrazili nejprve k vrbě, kde straka zvědavě sledovala co se u rybníka děje.

„Mileno,“ zavolal Vítek, „potřebuji pomoct, pojď dolů, ať nemusím tolik křičet.“

Straka slétla k nim na zem a Vítek se o čemsi s Milenou domlouval a radil a zajíc zvědavě poslouchal. Pak se začal chechtat, až se za břicho popadal a z očí mu kapaly slzy smíchu.

„Buď zticha Michale, ať mě neprozradíš,“ uklidňoval jej Vítek. „Tak a teď musíme sehnat kousek té smrkové kůry, v lese by to nebyl problém, ale tady, u vody, nevím, nevím,“ povídá Vítek.

„Já vím, kde je,“ povídá straka, „kousek vedle louky je několik kmenů, co tu má asi hajný Sýkora stažené pro sedláky z vesnice.“

„Tak jedem,“ zvolal Vítek, nasedl už jako starý „rajtýř“ zajíčkovi za uši a pořádnými skoky, sotva že se Vítek udržel, uháněl zajíc k místu, kam je vedla Milena letící nad nimi. Museli si pospíšit, aby vše stihli do zahájení závodu.

„To je přesně ono,“ povídá Vítek když dorazili na místo, „tady ten pásek kůry, to je akorát.“

Odloupl částečně uvolněný pásek kůry, vlastně takové prkénko z kůry, asi tak dvakrát dlouhé jako byl on sám vysoký. Pak vytáhl z kapsičky pevný provázek, do jednoho konce kůry udělal dírku a provázek do prkénka uvázal. Provázek rozmotal a na jeho druhý konec přivázal za prostředek kousek silnější větvičky, ze které oloupal kůru, takže byla pěkně bílá. Když měl vše hotovo, namotal provázek na větvičku a měl vše připraveno.

„Tak a je to,“ povídá Vítek a zajíc a straka jenom zvědavě koukají. „Teď honem k rybníku, ať nezmeškáme start.“

Vítek vzal prkénko z kůry pod paži, vylezl na záda zajícovi a ten, teď už opatrně, aby Vítek s prkénkem nespadl, odhopsal zpět k rybníku.

Na břehu již bylo rušno, všichni už se scházeli a čáp Venda rozdával poslední pokyny před závodem.

Vítek si zavolal ještě honem straku Milenu a dal jí potřebné pokyny. Ta když zjistila, co Vítek zamýšlí, musela pracně skrývat své nadšení a radost, aby vše nakonec neprozradila ještě před závodem.

Ve vodě na startu už byly připraveny obě žabky, vedle nich se ve vodě líně, ale trochu namyšleně, mrskali jasní favorité, kapr Šupík a sumec Šimon. Oba se považovali za jasné vítěze, a tak si nedělali žádnou starost.

„Tak Vítku na start,“ povídá čáp Venda.

Vítek opatrně slezl se zajíce, prkénko položil přední polovinou na vodu a zadní polovinou na břeh, rozmotal provázek a bílý kolíček, uvázaný k provázku, hodil co nejdál před sebe, až plaval jako plovák od udice ve směru závodu.

Všichni s napětím čekali, co že se to bude dít.

Vítek si sundal čepičku, kabátek a boty, aby si je nenamočil, kalhotky si nechal, jenom si trochu podkasal nohavice. V trenýrkách by se on totiž trochu styděl. Pak si lehl na kůrové prkénko, hlavou dopředu a chytil se rukama pevně prkénka na přední straně.

„Jsem připraven!“ zvolal Vítek na čápa Vendu.

Ten byl sice trochu udiven, když prováděl Vítek svou přípravu, ale aby neřekli, že jeho, starého a všeho znalého pořadatele něco překvapí, nic nedal na sobě znát.

„Ke startu připravit, pozor, start!“ odstartoval závod Venda silným klapnutím zobáku.

Za kaprem, sumcem a žabkami se začeřila voda a už uháněli ke stavidlu.

Straka Milena, nejprve trochu zaváhala, měla strach, aby se Vítek neutopil, ale když Vítek vykřikl „jedem!“, odstartovala.

Hbitě nalétla nad vodu a chytla do drápků plovoucí kolíček na konci provázku, který byl ve vodě pěkně vidět a na jehož druhém konci bylo přivázáno prkénko. Na tom už ležel ke startu připravený ležel Vítek a straka nízkým letem, těsně nad hladinou, vyrazila směrem ke stavidlu.

Provázek se napnul, pak škubnul a prkénko s Vítkem vrazilo po hladině jako nějaký oblázek, který se z boku hodí na vodu. Vítek se pevně držel a radostí výskal, jak se mu jízda líbila.

A když byli kapr Šupík a sumec Šimon v polovině tratě, mihnul se Vítek kolem nich, že jej oba ani v té rychlosti nezahlédli.

„Brzdi Mileno,“ křikl Víte, když se přiblížili ke stavidlu.

Straka zpomalila, pustila kolíček s provázkem a Vítek na prkénku z kůry doklouzal pěkně až ke stavidlu a byl v cíli jako první.

U stavidla, které bylo cílem závodu, byl rozhodčím kačer Duháč, ale ten byl tak překvapen neobvyklým „stylem“ závodícího plavce, že zapomněl i mávnout křídly, což měl být signál že první závodník je v cíli.

To už také dopluli kapr, sumec i obě žabky a všichni byli překvapeni a nemohli tomu uvěřit, že Vítek už na ně v cíli čekal.

A tak byla velká sláva, všichni upřímně Vítkovi blahopřáli, neboť uznali, že podmínky závodu splnil, trať od břehu ke stavidlu přeplul a „vyhrál hlavou, ne ocasem jako kapr a sumec“, jak prohlásil hlavní rozhodčí čáp Venda.

Těm dvěma se to sice trochu nelíbilo a trochu hudrovali jako každý, kdo si myslí, že je neporazitelný. Nakonec i oni uznali, že Vítek závod vyhrál poctivě.

„Tak a teď na stupeň vítězů,“ volali všichni a Vítek šťastný, že mu všichni kamarádi vítězství přejí, vyskočil na pařízek staré olše, což byl stupeň vítězů.

„Děkuji ti Mileno, i tobě Michale, byli jste mí pomocníci a tohle vítězství je naše společné,“ povídá Vítek.

A už přikráčel svým vysokým krokem čáp Venda a zobákem vložil do Vítkovy dlaně krásnou perlu Stříbřenku, která byla jako hlavní cena pro vítěze závodu.

Ta je krásná, vydechl Vítek a ukazoval perlu zajíčkovi i strace.

„Krásná, krásná,“ rozplývala se Milena a oči jí jiskřily jako sama perla Stříbřenka.

„A víte co? Protože mi k vítězství pomohla nejvíc Milena a ve vodě s námi závodit o perlu nemohla a ona má tak ráda blýskavé věci, já jí tu hlavní cenu dám,“ řekl Vítek a perlu podal Mileně.

Ta nemohla samou radostí a dojetím nejdřív ani promluvit.

Když se z té radosti vzpamatovala, povídá: „Máš ji u mne Vítku jako v úschovně, budu jí hlídat pro nás oba a když se sní budeš chtít pohrát, stačí zavolat.“

Všichni měli radost z radosti svých přátel, slavnostně zvolali: „Hurá vítězům!“ Chvilku ještě rozebírali průběh závodu a když už bylo sluníčko hodně vysoko nad hlavou, pomalu se rozcházeli.

Bylo už poledne, všichni u vody vyhladověli a tak už se také všichni těšili na oběd. Vítek s kamarády, zajícem, strakou a žabkami se vrátili pod vrbu, najedli se a po obědě si povídali a povídali, až je přemohla popolední únava z tepla a ranního závodění, a tak odpočívali a někteří si dokonce ve stínku i schrupli.