Vítkův výlet za žabkami k rybníku

13 min. čtení

O tom, jak skřítek Vítek s kamarády, zajíčkem Michalem a strakou Milenou, podnikli výlet k rybníku.

Crrr-ťuk, crr-ťuk, ozvalo se s ranním rozbřeskem lesem. To už sluníčko probudilo datla Frantu, který dostal velký hlad a vyrazil na snídani k starému modřínu v sousedství skřítka Vítka. Řádně už provrtával kůru a vytahoval zpod kůry larvy kůrovce, které trápily modřín svou nenasytností. Vítek vyskočil z postýlky a rozespale koukal kolem sebe.

 „Zase ten Franta. Je opravdu spolehlivý, ani nemusím nařizovat budík,“ chválil si Vítek, „nikdy mě nenechá zaspat.“

 Vítek vyskočil z postýlky, svlékl kabátek od pyžámka a běžel se umýt rosou z malinového listu. Když si vydrhl zoubky větvičkou z jahody a učesal vlásky hřebínkem z jemného jehličí, oblékl se do svých červených kalhotek a kabátku a nakonec posnídal pár malin z větvičky maliní.

 „Tak a teď si ještě musím udělat svačinku, abych po cestě neměl hlad,“ řekl si Vítek a vytáhl ze spižírny několik lískových oříšků, pár kukuřičných zrnek, ukrojil si z lesního bodláku – chlebovníku dva plátky a slepil je k sobě medem jako krajíce chleba. Aby se po ránu trochu zahřál, napil se čaje z jahodového listí.

 „Už to mám!“ výskl si Vítek, „žabkám Adéle a Filoméně vezmu do kalíšku z lopuchového listu pár jahod z kraje paseky. Budou teď po ránu voňavé a vlahé rosou.“

Měl radost, že už ten nápad dostal. Včera večer se marně snažil vymyslet, co žabkám vzít a nemohl na nic přijít, dokonce kvůli tomu nemohl ani usnout. Ráno se po dobrém spánku v odpočinuté hlavě rodí dobré nápady.

„Honem svačinku do batůžku a kousek lopuchového listu na ty jahody. Za chvíli tu určitě už bude zajíček Michal, tak ať nemusí čekat,“ říkal si Vítek a rychle dokončoval poslední přípravy na cestu. Batůžek měl pěkný, ušitý ze ztracené kožené rukavice, kterou našel v lese a popruh přes rameno z pěkné pruhované tkaničky od boty.

V tom si Vítek vzpomněl: „Jsem já to truhlík, vždyť já úplně zapomněl na straku Milenu, ta by se na mě určitě pěkně zlobila, kdybych jí neřekl.“

 Vítek honem vyběhl pod modřín a zavolal na pilně pracujícího datla Frantu: „Frantíku haló, haló!“

 Datel byl tak zabrán do snídaně, že Vítka neslyšel.

Vítek honem běžel do jeskyňky, vzal kladívko a běžel znovu pod modřín.  Rychle kladívkem začal klepat silně do kmene modřínu.

 Datel Franta přestal klepat a zbystřil pozornost. Že by druhý datel na stejném stromě? To by se mu moc nelíbilo.

 Na to ale Vítek čekal a znovu zavolal: „Frantíku haló, to jsem já, Vítek!“

To už ho Franta uslyšel, přerušil snídani a slétl k Vítkovi.

„Už jsem si myslel, že tu mám kolegu. Copak potřebuješ Vítku?“ zeptal se datel.

„Prosím Tě Frantíku, slíbil jsem strace Mileně, že jak půjdu na výlet k rybníku,  řeknu jí. Chtěla jít se mnou. Můžeš ji zavolat?“

 „I to víš ,že můžu. Jen chvíli počkej a za chvíli je tu.“

 Datel vylétl na vrcholek modřínu a spustil: „Tytyty, tytyty, tytyty, tytyty.“

 To měl smluvený signál se strakou. Když si s ní chtěl trochu popovídat, tak jej vyťukal. Straka Milena se nenechala nikdy pobízet, také si ráda poklábosila a vždycky hned přiletěla. Ještě než slétl datel dolů k Vítkovi, už to vzduchem zašumělo a ve větvích se mihnul stříbrný ocásek straky.

„Copak je Franto?“ povídá straka.

„Ale to tě volám já,“ ozval se ze země Vítek, „jsem domluvený se zajícem Michalem, že za chvíli přiběhne a půjdeme spolu na ten výlet k rybníku, jak jsem ti včera říkal. Chceš jít s námi?“

 „To víte že ano, vždyť jsem ti to slíbila.“

„Tak kdepak jsi Vítku?“ ozvalo se z maliní a vykoukl z něj zajíček Michal  zmáčený rosou z listí.

 „Tady jsem, čekáme už na tebe a Straka Milena jde taky s námi.“

 „Ale, ale, ty jsi mokrý,“ povídá Vítek, „kdybys mě vezl, měl bych kalhotky mokré. Ještě by si někdo mohl myslet, že jsem se počural. Uděláme to tak, že teď půjdeme lesem na palouk, já tam natrhám jahody pro žabky a Ty zatím oschneš.“

„Tak to bude asi nejlepší,“ zasmál se zajíček Michal.

Datel Franta se s nimi rozloučil a letěl se dosnídat na starý modřín. Vítek vzal baťůžek se svačinkou, přidal do něj ještě kousek mrkve, aby měl pro zajíčka za odměnu a vyrazili k palouku. Straka Milena poletovala a štěbetala nad nimi.

 Cesta k palouku jim pěkně ubíhala, všichni si povídali a Vítek si pochvaloval, jak jim přeje počasí. Když došli na paseku z kraje pod smrčím, kde už teď ráno slunko svými paprsky stříbřilo ranní rosu, ukázal zajíček Michal Vítkovi místo, kde se to jahodami jen červenalo.

 „No to je krása!“ nadšeně vykřikoval Vítek a pustil se do trhání jahod. „Jsou krásné jako korálky, ještě k tomu voní a sladké jsou jako med,“ neskrýval své nadšení.

 „No tak si je užij,“ přáli mu přátelé. „My se zatím poohlédneme po něčem co zase chutná nám.“

 Zajíc začal pochrupávat svěží zelenou trávu a straka zalétla ke křoví, kde se to hemžilo různým hmyzem.

 Vítek natrhal plný kornout z lopuchového listu těch nejpěknějších jahod pro přítelkyně žabky a teď už si pochutnával sám, až mu sladká šťáva tekla po puse.

„Musím už přestat, vždyť by mě Michal potom ani neunesl,“ říkal si Vítek.

 Uložil jahody do batůžku, a potom zapískal na trávu stisknutou mezi prsty na ruce, což bylo znamení pro zajíce a straku.

 Zajíc přihopkal k Vítkovi, srst už měl pěkně oschlou a měkkou a Vítek se v ní usadil pěkně za ušima, aby se jich mohl přidržovat.

 Straka už také skončila hodování a všichni tři se dali na cestu.

 To se to panečku Vítkovi jelo. Zajíček opatrně hopkal, tak aby Vítek nespadl, straka poletovala nad nimi a hlídala, aby nezabloudili. Cesta jim vesele ubíhala a než se nadáli, uviděli v dáli hráz rybníka Olšiny.

 Hladina rybníka se v poledním slunci leskla a blýskala, jako by se na ní houpala malá zrcátka.

 „Podívej na tu krásu!“ povídá Vítek zajíčkovi, „to se u nás v lese nevidí.“

 „Je to pěkné,“ povídá zajíček Michal, „ ale rybník zase nešumí a nevoní jako náš les.“

„To máš pravdu,“ povídá Vítek, „každé místo je něčím pěkné a zajímavé.“

 Jak tu blýskající krásu uviděla straka Milena, honem letěla napřed, aby se přesvědčila, jestli to není nějaký blýskavý poklad. Na ty si ona potrpí.  Tolikrát už byla u rybníka a vždycky se musela přesvědčit, jestli náhodou nepůjde kousek toho lesku vzít do zobáčku a schovat ve svém hnízdě.

 „Ať se nám holka neutopí,“ dělal si legraci Vítek, „jak je stará, tak je nepoučitelná. Kolikrát jsem jí to už vysvětloval,“ povídá Vítek, „že to se jen hladina rybníka čeří větrem a vlnky dělají ta zrcátka, ve kterých se sluníčko odráží.“

 „Tak jí tu radost dopřej,“ říká zajíček Michal, „aspoň se může těšit, že třeba dnes tam něco najde.“

 V tom už se straka vrátila a rozpustile nad nimi prolétávala.

 „Copak je, co se děje?“ volá na ni Vítek.

 Straka nic a pořád nad nimi létala jako u vytržení.

 „Ona má něco v zobáku,“ povídá zajíček. Zvědavě se zaklonil a kouká nahoru na straku, až se z něj málem Vítek skulil dozadu.

 Straka k nim slétla, sedla na větev olše, opatrně si ze zobáku vzala svůj nález a povídá: „Tak jsem to přece jenom Vítku našla, to co se na hladině třpytí.“

 Vítek byl velice zvědavý, co že to jeho kamarádka našla a z čeho má takovou radost.

 „Tak mi ukaž, co jsi to na rybníku objevila,“ povídá a zvědavě se natahuje k strace.

 Straka slétla ještě níž a chlubí se: „Podívejte! To je krása, jak se to třpytí a blýská.“

 „Ale ty jsi přece trdlo,“ povídá Vítek, „vždyť to je papírek od cukroví. Nějaký člověk z něj udělal malinkou lodičku a pustil ji na rybník.“

„Máš pravdu, ale je moc pěkná a i nám se moc líbí. Až budeme u vody, můžeme si s ní hrát a pouštět ji na hladině,“ pousmál se zajíček Michal.

 A tu najednou se ozvalo: „Kvak, kvak. Kdepak, kdepak, kdepak jste?“

 To už žabky před chvílí zahlédly straku Milenu, jak pro něco slétla k hladině, a protože věděly, že je Milena Vítkovou kamarádkou, napadlo je, že tu někde bude také Vítek.

 „Tady jsme!“ vykřikl Vítek a zajíc Michal se tak lekl, že skočil ne jako zajíc, ale spíš, jak se říká, jako jelen. Na to nebyl Vítek připravený, a tak se skulil na zem a udělal kotrmelec dozadu jako artista v cirkuse.

 Naštěstí tu byla ještě vysoká tráva a tak se mu nic nestalo. Vyskočil na nohy, sebral čepičku, která mu při tom pádu spadla a povídá: „Michale. Už se zase plašíš, vždyť jsem se mohl polámat!“

 „No promiň, já nerad,“ provinile sklopil zajíc uši dozadu, že vypadal spíš jako králík Ivan, co ho mají Sýkorovic v hájence.

 „Perfektní, perfektní,“ volala straka, „to si nacvičte a můžete to předvádět!“

 „I to víš,“ povídá Vítek, „ já se kvůli hlouposti polámu a kdo se potom o mně bude starat a kdo za mě bude dělat práci v lese? Z výcviku nebude nic,“ uzavřel debatu Vítek.

 Všichni vyšli z vysoké trávy k rybníku a před sebou uviděli kamarádky žabky, jak jim vesele skákaly naproti. Bylo vidět, jakou mají z návštěvy radost.

 „To je dost, že jste se za námi přišli podívat,“ říká Filoména, „každou noc jsme na tě Vítku volaly. Už jsme si myslely, že se ti něco stalo.“

 „Já vás dobře slyšel, ale to víte, mám doma také svoje povinnosti a nemohu se pořád někde toulat. Ale už se mi po vás opravdu stýskalo. Tady jsem vám přinesl něco na zub od nás z lesa.“ Víte vytáhl z batůžku Vítek kornout z lopuchového listu a v něm lesní jahody.

 „To je vůně, to je vůně,“ povídá Adéla a zvědavě nahlíží, co že to Vítek přinesl.

 Vítek podal žabkám kornout a ty jej zvědavě otevřely.

 „Ty jsou tak krásné! Jsou jak korálky, co se loni rozsypaly mlynářovic Kačence u rybníka a ještě tak krásně voní!“ byly žabky celé u vytržení.

 Nabídly z kornoutu zajíčkovi, strace i Vítkovi, a ti si ze slušnosti vzali každý jednu. Pak také ony ochutnaly a nemohly si vynachválit, co jim to jejich přátelé z lesa donesli za dobrotu.

 „To jsem rád,“ povídá Vítek, „ že vám chutnají. Dalo mi to vymýšlení, co bych vám přinesl, aby jste z toho měly radost.“

 „No vymyslel jsi to moc dobře Vítku, ale kdyby jsi nepřinesl nic, také by to nevadilo. My máme největší radost z toho, že jste za námi přišli a že si s vámi popovídáme.“

Když se tak pěkně přivítali, všichni se vydali k vrbě u břehu rybníka, kde měly v rákosí žabky svůj příbytek.

 „To je jako pro nás připravené,“ povídá Vítek, když na louce vedle rákosí zahlédl kopku sena. Během chvilky si v ní Vítek se zajíčkem Michalem uvelebili. Straka Milena si našla v koruně vrby zlomenou větev, na které se jí dobře sedělo, a tak byli všichni spokojeni, jak se rychle a dobře ubytovali.

Všichni se pak posadili pod vrbu na břehu rybníka a povídali a povídali, co všechno se stalo u rybníka a co všechno se stalo v lese za tu dlouhou dobu, co se neviděli. Tak se jim pěkně povídalo, že ani málem nezpozorovali, že už se sluníčko schovalo a že už nastoupil do služby měsíček s pomocnicemi hvězdičkami. Už se jim taky začaly klížit oči únavou.

Všichni byli cestou dost unavení, rozloučili se na dobrou noc a šli spát. Pod černě sametovým nebem posetým zlatými hvědičkami krásně teplo a všem se zdály pěkné sny, které se zdají i všem hodným a poslušným dětem.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

komentářů 9

  1. Dobrý den,
    našla jsem hodně gramatickych chyb, a to ne jen v této pohádce. Příběhy mám moc ráda a moje děti také…
    Touto cestou bych se chtěla zeptat na možnosti spolupráce. Mám zájem o přepis pohádek z audia, ručně psaných textů či pdf, nebo pouze korekturu. Mám zkušenosti 7 let.
    Děkuji a jsem s pozdravem
    Ing. Klasova

    1. Vážená paní Klasová,
      ani Vašemu příspěvku se gramatické chyby nevyhnuly. Omlouvám se za upřímnost, ale příliš důvěryhodně nepůsobíte. Myslím, že nějakou tu chybku autorům odpustíme, ne?

  2. A než jsme pohádku dočetli, Jonášek usnul. A určitě se mu zdají krásné sny o skřítkovi a jeho přátelích.
    Moc děkujeme za krásné pohádky ❤️

  3. Pohádky o skřítkovi Vítkovi milujeme a doufáme, že se brzy dočkáme dalších skvělých příhod. Moc děkujeme!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Nahoru