V jednom krásném lese žil jednou malý medvídek Brůča a měl tuze rád med. Jednoho dne se vydal na procházku a když přisel domů, tak zjistil, že mu doma zmizel hrníček s medem. Brůča se rozzlobil a říká: „To byla určitě lišák Mazanec, raubíř jeden, určitě mi hrneček s medem ukradl!“ a vydal se ven jej hledat.
Při hledání ztraceného hrníčku potkal medvídek Brůča zajíčka Ušáčka. „Ahoj Ušáčku, pomůžeš mi najít můj hrníček s medem? Myslím, že jej ukradl lišák Mazanec a já mám velký hlad.“ „Ahoj Brůčo! To víš že ti rád pomůžu hledat hrníček s medem, ale jsi si jistý, že ti ho Mazanec ukradl? Nezapomněl jsi ho někde?“ „Určitě ne!“ odpověděl Brůča. „Vždy si dávám hrníček na stejné místo a když jsem se dnes vrátil z procházky, už tam nebyl.“
A tak se Brůča s Ušáčkem procházeli po lese a hledali kde se dalo. Tam v mechu, tam v křoví, tam za stromy. Ale hrníček s medem nikde. Když už se blížil večer a sluníčko pomalu začalo zapadat za stromy, začal být medvídek Brůča moc smutný. V tom ale za jedním stromem zaslechl Brůča nějaký zvuk. „Ušáčku, slyšel jsi to?“ „Ano, slyšel.“ odpověděl Usáček. „Pojďme se tam podívat!“ A tak se Brůča s Ušáčkem vydali ke stromu. A tam uviděli spát lišáka Mazance. „Mazanče! Vrať mi můj hrníček s medem!“ probudil křikem Mazance medvídek. „Ale já nic nevzal, přísahám! Celý den jsem byl na návštěvě u babičky Mazancové“ povídal lišák. Ale protože byl Mazanec hodný lišák, nabídl Brůčovi pomoc při hledání hrníčku s medem. A tak už byli na hledání hrníčku tři.
Když padla tma a hrníček s medem pořád nikde, rozhodla se zvířátka, že už půjdu domů. Zrovna ale když se zvířátka loučila, povídá Mazanec: „Jé, podívej se Brůčo, vždyť máš ten hrníček s medem za oknem!“ A opravdu, byl tam. „Jé, no už si vzpomínám, já ho tam dal, aby mi kolem něj nelétaly v domečku mouchy a úplně jsem na to zapomněl.“ A tak Brůča pozval domů zajíčka Ušáčka i lišáka Mazance. „Pojďte kluci, už je tma a hlad teď máme všichni tři. Dáme si med spolu a bude nám dobře!“
A tak se stalo. Zvířátka se najedla dobrého medu a medvídek Brůča se hezky omluvil lišákovi. Pro příště se už medvídek poučil – nikdy už neobvinil žádné zvířátko z ničeho špatného, dokud nevěděl, že má pravdu.
Vnuk si pohádku velmi oblíbil, převyprávěla jsem mu ji mockrát. Možná trochu svými slovy, ale pointa zůstala zachována.
Méďa Brůča nemohl z našeho repertoáru odejít. Dostal volné pokračování, dovolím si, rozdělit se něj: Když se Méďa Brůča rozloučil se svými kamarády, vlezl si do postýlky a měl sen o malinách. Ráno vzal hrneček od medu, umyl ho ve studánce a šel na maliny. Jenže na malinách už někdo byl. „Kdo je to? “ pomyslel si B. „Hej kdo jsi? Já jsem Brůča.“ Z maliní se ozvalo: „Já jsem Bručinka.“ Vykoukla hlava s veselýma očima. Brůčovi taky zajiskřilo v očích. Zamiloval se. Celé léto ti dva chodili spolu na maliny a když přišel podzim byla svatba přišel i zajíček Ušáček a lišák Mazanec, pěnkavy krásně zpívaly. Brůča a Bručinka spolu bydleli v malém domečku, měli se rádi a když se objevilo jaro se svými sněženkami a petrklíči, vybatolil se z domečku ještě medvídek Brumla. Honil motýly, pozoroval žabky, jak skáčou do rybníčku, s tatínkem Brůčou chodil na med a s maminkou na maliny. A když už rostly houby a blížil se podzim, byl Brumla celý zamlklý. Míval dlouhou chvíli a byl mrzutý. Brůča s Bručinkou se na sebe podívali a řekli si: “ No, jo, my jsme dva velcí a on je sám malý. Potřebuje kamaráda.“ Byla zima a všichni šli spát do chaloupky. Když na jaře vykoukly sněženky a petrklíče, vyběhl Brumla na louku. Za ním se vybatolila malá medvědí holčička Brumlinka. Hráli si spolu, chodili s tatínkem na med a s maminkou na maliny a bylo jim veselo, protože byli krásná rodina.
Díky za komentář, tak to tam při chvili přiložím jako další pohádku. 🙂