V jednom mlýně nedaleko rybníka a poblíž lesa žil mlynář se svojí dcerou Maruškou. Žili skromně, peněz mnoho neměli, ale nikdy si na nic nestěžovali. Měli jeden druhého a to pro ně bylo to nejvzácnější.
Když Maruška dospívala, začala se kolem mlynáře motat paní Gerta. O Gertě se vědělo, že svého prvního manžela přivedla do hrobu svou urputností a touhou po penězích. Chudák manžel muset jen dřít a dřít, což se v brzkém věku podepsalo na jeho zdraví. Co čert nechtěl – Gerta pobláznila mlynáři hlavu a nastěhovala se do mlýna i se svou podlou dcerou Hildou.
„Jen ať je tatínek šťastný,“ říkávala Maruška a tiše přehlížela slovní útoky Gerty i Hildy na svou osobu. Věděla, že ji nemají rády, ale kvůli tatínkovi se to snažila přetrpět. Macecha Gerta Marušku celé dny úkolovala. Dojdi pro vodu, přines dříví, zatop, ukliď v komoře. Jeden příkaz za druhým.
Aby Maruška přišla na jiné myšlenky, často chodívala k rybníku, kde jen seděla, přemýšlela o životě a kochala se krásou zdejší přírody. Vždy když slunce začalo zapadat za obzor, začaly se nad hladinou objevovat světélkující bytosti – bludičky. Lidé ve vsi věřili pověrám. Věřili, že bludičky jsou zlí tvorečkové, kteří lákají všechny kolemjdoucí svými světélky a snaží se, aby tak sešli z cesty do hlubokého lesa.
Maruška tomu nevěřila. Přece by už byla také dávno ztracená. A tak tam každý večer sedávala a dívala se na tu světélkující krásu.
„Hildo, pojď sem,“ křikla jednoho dne Gerta na svou dceru. „Ta Mařena mi tu jen překáží! Je čas se jí zbavit. Rybník je plný bludiček. Je čas, aby si ji odvedly někam hluboko do lesa, ať máme mlynářovy groše samy pro sebe,“ pokračovala Gerta.
„No jo, maminko, ale co máš v plánu? Tak hloupá není, aby šla sama do lesa,“ divila se Hilda. Gerta chvíli přemýšlela.
„Maruško, mám pro tebe úkol. Tatínkovi není dobře, bolí ho záda. Nutně potřebuje mast, kterou seženeš jen u babky kořenářky ve vedlejší vesnici,“ zaúkolovala následující den Gerta Marušku. Gerta moc dobře věděla, že Maruška nemůže cestu za jeden den zvládnout a že se domů bude vracet za tmy. Byla přesvědčená, že ji bludičky svedou z cesty a Maruška se už domů nevrátí.
Maruška se vyděsila, že je tatínkovi špatně. Jediné, co ji v tu chvíli zajímalo, byla pomoc tatínkovi, a tak si zabalila krajíc chleba a vydala se přes les do vesnice. Cesta to byla dlouhá. Chvíli před stmíváním dorazila do vesnice a vyhledala bábu kořenářku. Ta jí dala vše, co potřebovala, a mohla se vrátit zpět k domovu.
„Už se stmívá,“ pomyslela si Maruška. „Cestu sice znám, ale v hluboké tmě je vše jiné, strašidelně děsivé.“ Marušce nezbylo nic jiného než se vydat lesem domů. Jakmile vstoupila do lesa, obklopila ji černočerná tma. Vyděšená Maruška se prodírala lesní cestičkou dál.
Najednou to uviděla. Před sebou měla spoustu krásných, dobře známých tancujících světélek. „Přišly jste mi ukázat cestu, bludičky moje milované!“ křikla Maruška a samým štěstím se málem rozplakala.
Téměř celou noc Maruška putovala za tancujícími světélky až do jejich mlýna. Greta s Hildou stály ve dveřích a s údivem na Marušku hleděly. Vrátila se sice nesmírně znavená, ale živá.
Když se tatínek mlynář dozvěděl, že Greta poslala jeho milovanou Marušku v noci do lesa a co tím zamýšlela, vyhnal ji i s Hildou ze svého mlýna.
Bludičky skutečně mohou svést člověka z cesty tak, aby ho už nikdy nikdo nenašel. Pravda je ale taková, že pokud máte čisté srdce, nikdy vám bludičky neublíží. A Maruška měla srdce ze všech nejčistější, a proto jí bludičky svými světélky ukázaly cestu.
