O tom, jak mořská panna zachránila podmořský svět

Moře a oceány skrývají mnoho tajemství, která dosud nikdy nikdo neobjevil. A jedním z nich je i podmořský svět, ve kterém žila mořská panna jménem Malvínka. Byla mladá, zvědavá a moc ráda objevovala něco nového.

Bez svého mušlotelefonu se neobešla, neustále v něm pozorovala, co dělají ostatní mořské panny po celém oceánu. Sledovala, jak se fotí s hvězdicemi, jak natáčejí videa s delfíny a jak soutěží o nejzářivější rybí ocas.

Malvínka se v některých shlédla, chtěla být taky oblíbená. Každé ráno trávila mnoho času před zrcadlem, aby jí to na fotce slušelo. Jenže taky dokázala celé hodiny vybírat ten „nejlepší úhel“, díky kterému bude na fotce na Bubligramu za královnu.

Jenže zatímco koukala do obrazovky, utíkal jí svět kolem. Nevšimla si, že malá rybka Luna ztratila domov, protože proud odnesl její korál. Nevšimla si ani toho, že se v moři objevily kusy starého plastu, které tu a tam pěkně potrápily želvy. Dokonce ani nepostřehla, že sluneční svit, který prostupoval vodou až na dno oceánu, začal pomalu ubývat.

Jednoho dne Malvínka konečně zjistila, že moře ztichlo. Hudba vln zmizela, delfíni nehráli a barvy vody vybledly. Když zkusila natočit nové video, obraz byl šedý a nudný. Všichni její sledující začali postupně opouštět její kanál.

„To přece nejde! Jak je to možné?!“ zvolala. „Bez Bubligramu, bez lajků a sledujících přece nemůžu žít!“

Vtom ji zaslechla stará a moudrá chobotnice Gréta.

„Moře ti chce něco ukázat, děvenko,“ řekla klidně. 

„Ztratila jsi spojení, ale ne s oceánonetem, ale s tvým okolím a celým podmořským světem,“ dodala.

Malvínce se slova nějaké staré chobotnice vůbec nelíbila. Ale během chvilky si uvědomila, že zřejmě kousek pravdy opravdu má.

„Ale já jen chtěla, aby mě měli rádi!“

Gréta se usmála. „Lidé tě budou mít rádi, když budeš opravdová. A moře se rozzáří, když se o něj postaráš. Je to jen na tobě, ještě je čas všechno vrátit ke své původní podobě.“

Malvínka neváhala ani minutu, schovala mušlotelefon do svého pouzdra z lastury a poprvé po dlouhé době zvedla oči od obrazovky. Viděla svět, který předtím přehlížela, duhové korály, tančící rybky, želvy, které potřebovaly pomoc. A tak se zase pořádně nadechla. Pomohla Luně najít nový domov, s delfíny vyčistila moře, s medúzami oprášila korály a s Grétou zasadila nové mořské řasy. Voda začala zářit. A nejen voda, ale také Malvínčin úsměv zářil od ucha k uchu.

Od té doby natáčela a fotila jen zřídka. A když už něco sdílela do svého světa pod hladinou, bylo to opravdové. Třeba radost z nového útesu, z čistých a stále větších korálů, chvilky se svými skutečnými přáteli nebo písničku, kterou si zpívala při západu slunce. Uvědomila si, jak důležité, je vnímat okolí a to, co se děje právě teď. Věděla, že všechno se opakovat nedá a taky se nedá vrátit čas, který jí utekl mezi prsty.