O mořské panně Arianě

V hlubokých vodách byla mořská vesnička, která byla bohatě osídlená různými mořskými tvory. Žila tam spousta barevných rybiček, chobotnic, korálů, sasanek a spousta dalších mořských tvorů. Této vesničce vládl mořský král Rudolf, který měl tři dcery, mořské panny. Dvě z nich byly provdané a žily se svými rodinami ve vedlejších mořských vesnicích.

Nejmladší dcera, mořská panna Ariana, byla ze všech tří dcer nejkrásnější. Na ženichy byla ale příliš vybíravá. Byla velký snílek. Neustále si představovala, jaké by to bylo najít si ženicha na pevnině a založit tam rodinu.

Král Rudolf chtěl provdat i svou poslední dceru. Roky na vdávání měla a z nápadníků by si mohla vybírat. Arianě ale žádný z mořských ženichů nebyl dost dobrý. Například princ Citrius byl kyselý protiva, který se na všechny pořád jen mračil. Princ Dolatýr si chtěl Arianu vzít pouze kvůli majetku anebo třeba princ Škaromil byl tuze ošklivý.

Králi Rudolfovi už došla trpělivost. „A dost, Ariano, jednoho si vybereš a basta! Do týdne bude svatba,“ rozhodl Rudolf. Ariana utíkala ke své tetičce a tam začala usedavě plakat. „Tetičko moje, co mám dělat? Když mně se žádný z ženichů nelíbí. Přála bych si žít na pevnině, ale kde mám takového ženicha najít?“ naříkala. „Milá zlatá, jsi mořská panna, místo nohou máš rybí ploutev. Ty nemůžeš žít na pevnině,“ pravila jí tetička. „Pokud by sis přála lidského ženicha, povím ti, jak v minulosti mořské panny sháněly ženichy – sedni si na pevninu a začni zpívat. Mořské panny mají krásný hlas, jistě zaujmeš nějakého námořníka. A jakmile tě uvidí, bude naprosto omámený tvou krásou a půjde za tebou do moře.“

Ariana na pevnině dlouze přemýšlela o tom, co jí tetička poradila. Chtěla lidského ženicha, ale chtěla s ním žít na pevnině. Nechtěla, aby kvůli ní zůstal uvězněný v moři. A jak tak vysedávala na pevnině, všimla si připlouvající lodi. Najednou jí zrak spočinul na krásném statném námořníkovi, který lodi velel. Ariana byla tak krásná, že ani nemusela začít zpívat, aby si jí námořník všimnul. Jejich oči se setkaly. Ariana vylekaně skočila zpět do moře. Nechtěla, aby se kvůli ní námořník utopil.

Celou noc ho Ariana nemohla pustit z hlavy, a tak následující den vyplula opět na pevninu, kde na ni námořník už čekal. Zamilovali se do sebe na první pohled. Tatínek Rudolf s jejich sňatkem nesouhlasil. „Mořská panna přece nemůže žít na pevnině!“ křičel na celé širé moře.

Nešťastná Ariana se snažila se vyrovnat s tím, že si za manžela bude muset vzít prince Škaromila. Naposledy vyplavala na pevninu, aby se svým vysněným námořníkem rozloučila. „Ariano, když spolu nemůžeme být na věky věků, pojď mi dát alespoň poslední polibek na rozloučenou,“ pravil námořník. Ariana šla a námořníka políbila.

Vtom se zatřásla země a zčeřilo se moře. Když mořské kouzelné víly viděly a cítily tu čistou a bezbřehou lásku, kterou moře dávno nepamatuje, vyčarovaly Arianě lidskou podobu. Ariana a námořník se začali radovat, že můžou žít spolu na pevnině. Arianě ale došlo, že už se nejspíše nikdy neuvidí se svou rodinou hluboko v moři. Ale mořské víly myslí na vše, a kdykoliv si Ariana usmyslí, vrátí se jí zpět podoba mořské panny.

Ariana si přivolala svého tatínka na břeh a ten si hned všiml Arianiny lidské podoby. Námořník se mu líbil. Stejně tak jako mořské víly viděl silnou lásku mezi nimi a po dlouhé době také viděl svou dceru skutečně šťastnou.

A konala se veselka. Ariana se svým námořníkem bydlela v blízkosti moře a každou neděli chodila navštívit svého tatínka do hlubin moře. Ariana a námořník spolu měli krásných, zdravých pět dětí. A pokud nezemřeli, tak spolu u moře žijí dodnes.