Na kraji města stál takový pěkný malý domeček. Byl už sice trochu zchátralý, ale to bylo tím, že v něm nikdo dlouho nebydlel. Proto byl domeček také smutný. Moc by si přál, aby se do něj někdo zase nastěhoval a pečoval o něj. A kdyby se přistěhoval i s dětmi, bylo by tu pěkně veselo, říkával si.
Jednoho dne se před domečkem objevil pan starosta s nějakými dělníky. Domeček chvíli sledoval, jak ti lidé listují mnoha papíry, a pak uslyšel, jak pan starosta říká: „Zítra tenhle dům půjde k zemi. Bude se tu stavět supermarket.“
No tohle! Domeček se polekal. Zbourat ho? To teda ne. Vždyť do něj ani neteče. Ještě pořád je moc pěkný. A bourat ho, jen proto, že překáží? To nemůže dopustit.
Domeček počkal, až se setmí. Potom se odrazil od základů a hop, hop, hop, skákal ztichlou krajinou pryč od města. Doskákal až k lesu. Tam si musel odpočinout. Domečky přece jen nejsou stavěné na takový náročný pohyb, jako je skákání.
Jak tak domeček odpočíval u lesa, uviděli ho tam loupežníci.
„Hele, to je pěkná barabizna. Tam bychom mohli ukrýt svůj lup,“ zahuhlal loupežník s největším kloboukem.
Domeček se nestihl ani vzpamatovat a už v něm byl loupežník. Ukryl do něj zlaťáky, které někde ukradl.
„A že bychom tu i bydleli?“ přemýšlel jeden z ničemů.
„A to zas ne,“ povídal si domeček. „Pro takové darebáky a zloduchy by mě bylo škoda.“
Jakmile loupežník vyšel ven, domeček se odrazil a byl pryč.
Skákal dál lesem. V nejhustším smrčí se uvelebil.
„Tady snad budu mít klid.“
Ale čeho se nenadál… Kolem šla zrovna jedna čarodějnice. Uviděla domeček a povídá: „Hele, to je pěkná budka. Ještě jí přičaruju slepičí nožku a budu v ní bydlet.“
A už začala mávat rukama, že domeček přemění v budku na muří nožce. Domeček se polekal a rychle uskákal pryč.
Vyskákal z lesa a už se blížil k jedné vesnici. Měl strach usadit se někde lidem na očích, aby ho zase nechtěli zbourat. Tak zůstal na kraji vesnice, hned vedle louky. Ta se mu líbila, protože tam kvetlo hodně barevných kytiček.
Tu šla kolem maminka se dvěma dětmi a pejskem. Všichni vypadali moc smutní.
„Hele, mami, tenhle domeček tu dřív nestál,“ povídal chlapeček.
„Také jsem si ho nikdy nevšimla,“ přiznala maminka. „Ale určitě něčí bude.“
Domeček byl tuze zvědavý, proč jsou ti tři smutní. I ten pejsek vypadal nešťastně, ani ocáskem nevrtěl. A tak se domeček odvážil zeptat: „Hola, hola, copak vás trápí?“
„Jé, domeček mluví,“ vykřikla malá holčička.
„Náš domeček vzala voda,“ povídala maminka, když se z úleku vzpamatovala.
„Tak pojďte bydlet do mě. Tady žádná voda není. A kdyby přece nějaká byla, tak s vámi odskáču pryč.“
A tak maminka, děti a pejsek zůstali v domečku bydlet. Už nebyli smutní. Už byli veselí. I domeček už byl zase veselý. Nikdo ho už nechtěl zbourat. Teď byl užitečný a dočkal se i veselých obyvatel. Ti se velmi divili, že uvnitř domečku našli ještě poklad. Z něj domeček vyspravili a upravili a měli se v něm moc a moc dobře.
Domeček sice už nikdy nic neřekl, ale jeho lidé věděli, že si je vybral. Dobře se o něj starali a on jim za to dal střechu nad hlavou.
