Hluboko v lese, kde zpěv ptáků zní jako píseň a stromy šeptají své příběhy větru, žili čtyři věrní kamarádi – liška Eliška, ježek Brčko, sova Rozka a zajíc Křupka. Společně střežili starý zamčený kufr ukrytý v dutině velkého dubu uprostřed lesa. Nikdo z nich nevěděl, co se v něm skrývá. Byl tam odedávna, ještě dřív, než se narodili, a vždy se říkalo, že ukrývá velký poklad.
„Možná jsou tam kouzelné oříšky,“ doufal Křupka. „Nebo stará lesní tajemství,“ hádala sova Rozka. „Nebo vzácná semínka, která zachrání les, až přijde zlé sucho,“ zamyslela se liška Eliška. Nikdy ho však neotevřeli. Věděli, že poklad je třeba chránit – ne ze zvědavosti, ale z úcty a důvěry, kterou jim svěřili lesní předkové.
Jednoho večera, když slunce už zapadalo za kopce a v lese vládl klid, vplížili se do nedalekého křoví dva zbojníci. Jmenovali se Ferek a Danek. Toulali se krajinou a hledali, kde by mohli něco ukrást. Od staré vrány slyšeli, že v tomhle lese se prý skrývá poklad – „pravé zlato a drahokamy“, chlubila se. „To bude naše,“ zabručel Ferek a promnul si ruce. „Zvířata? Ta nás nezastaví,“ smál se Danek.
V noci se přiblížili k velkému dubu, ale ještě dřív, než se k němu dostali, sova Rozka je zahlédla z vrcholu stromu. Hned vzbudila ostatní. „Zloději! Jdou k pokladu! Musíme jednat!“ zahoukala naléhavě. „Společně to zvládneme,“ řekla liška a rychle vymyslela plán.
Nejprve se Brčko skutálel dolů po cestičce a nastražil past – větvičky zakryl listím a pod nimi schoval pichlavé kaštany. Ferek do pasti rovnou šlápl a vykřikl: „Au! Kdo mi sem dal ježky?!“
Zatímco se vzpamatovával, sova Rozka začala strašidelně houkat z různých stran. Její hlas se odrážel mezi stromy a zbojníci se točili dokola jako na kolotoči. „Duchové! V lese straší!“ vykřikl Danek a schoval se za Ferka.
Potom nastoupila liška Eliška. Tichá jako stín je navedla na falešnou cestičku do houštiny plné kopřiv. A nakonec se objevil zajíc Křupka, celý zamotaný do deky, takže vypadal jako lesní duch. Vyletěl zpoza křoví a zakřičel: „Kdo ruší pokoj pokladu, bude navěky bloudit v lese!“
Ferek a Danek upustili klobouky, vyjekli jako děti a utíkali, co jim nohy stačily. Běželi tak rychle, že je sotva předběhl i jelen. Zvířátka si oddechla. „Spolu jsme silní,“ řekla Eliška. „A chytřejší než dva hlupáci,“ dodal Brčko. Od té doby se žádný zloděj neodvážil do lesa. A poklad zůstal neotevřený, jak měl. Protože největším pokladem bylo přátelství, důvěra… a samotný les.
