Dnešní den byl jiný než obvykle. Malá Anička se chystala na svůj první den ve škole. Byla už velká prvňačka, ale měla strach – nikoho tam neznala. Děti, se kterými chodila do školky, šly do jiných škol než ona. Byla nervózní a trochu smutná.
Bylo brzké, slunečné ráno a maminka jí připravila krásné růžové šatičky, udělala dva copánky a společně se vydaly do školy za rohem.
„Co když si nenajdu žádné kamarády?“ zeptala se Anička cestou.
Maminka se usmála a odpověděla: „Určitě si najdeš spoustu kamarádů. Stačí, když budeš milá a odvážná. Směle do toho!“
Když vstoupily na školní dvůr, byla tam spousta dětí – některé držely v ruce kytičky pro paní učitelky, jiné se pevně tiskly k rodičům. Některé se usmívaly, zatímco jiné měly na krajíčku slzy.
Ve třídě, kam Anička patřila, stálo hodně nesmělých dětí. Dívka pevně svírala maminčinu ruku a najednou se rozplakala.
„Pojďme domů,“ vzlykla a tiskla se k mamince.
Vtom ji někdo jemně pohladil po rameni.
„Ahoj, princezno! Slzy se na takovou hezkou tvářičku nehodí. Já jsem tvoje nová paní učitelka. Vítej v 1. A!“ řekla s úsměvem mladá učitelka.
Anička si utřela slzy a nemohla uvěřit vlastním očím – paní učitelka měla krásné modré šaty a dlouhé blond vlasy. Vypadala jako opravdová princezna Elsa z pohádky!
„Dobrý den,“ pozdravila maminka. „Představ se, zlatíčko,“ pobídla dcerku.
„Já jsem Anička,“ řekla nesměle holčička a podala paní učitelce kytičku.
„Anna a Elsa,“ pousmála se Anička v duchu a na pláč okamžitě zapomněla.
„Děkuji za krásnou kytičku. Pojď se mnou, půjdeme s ostatními dětmi do třídy,“ řekla učitelka a vzala Aničku za ruku.
Třída 1. A byla nádherně vyzdobená – visely tam balónky ve tvaru čísel, barevné girlandy a nástěnky s obrázky.
Když si děti posedaly, paní učitelka jim rozdala malé dárečky – taštičky s tužkami, omalovánkou, sešitem a obálkou s pokyny pro rodiče.
Potom se děti začaly seznamovat. Vedle Aničky sedělo plaché zrzavé děvčátko jménem Rebeka. Nejdřív obě mlčely, ale Anička si vzpomněla na maminčina slova – buď milá a odvážná.
A tak se první osmělila: pochválila Rebečiny krásné šaty.
A maminka měla pravdu – holčičky se rychle spřátelily. Přidaly se k nim i další spolužačky a všechny se společně smály, povídaly si o panenkách a o nových taštičkách.
Když den skončil, paní učitelka předala děti zpět rodičům.
„Už se těším, až se od paní učitelky princezny naučím nové věci,“ řekla Anička.
Maminka se usmála: „A našla sis i kamarádku?“
„Ano, mami! Jsou úplně super! Byla jsem odvážná a milá, jak jsi mi radila, a šlo to úplně snadno!“ odpověděla Anička se jiskřičkami v očích.
Vskutku, nebylo to tak hrozné, jak si představovala. Stačí jen trochu odvahy – a všechno se dá zvládnout.
Cestou domů se s maminkou zastavily na zmrzlině, jako malou odměnu za úspěšný první den ve škole. Anička se už nemohla dočkat, až znovu uvidí svou paní učitelku – princeznu Elsu – a novou kamarádku Rebeku.
