Bylo nebylo, hluboko v širokém oceánu žila jedna červená chobotnice jménem Emanuela. Nebydlela u barevných korálových útesů, kde si slunce hrávalo s vodou a veselé rybičky tancovaly v paprscích světla. Emanuela žila v temné části oceánu, kde byl klid, ticho a tma. Byla to část oceánu tak hluboká a temná, že si na ni musela všechna stvoření zvyknout.
Emanuela však snila o slunci. Poslouchala příběhy od rybiček, které zabloudily k ní do temné části oceánu. Byly to rybky, které cestovaly oceánem a vyprávěly jí o krásných třpytivých paprscích osvětlujících vodu.
Jednoho dne k ní zavítala malá rybka jménem Doly.
„Ahoj, zabloudila jsem, nepomůžeš mi dostat se ke korálům? Sama se bojím,“ zeptala se jí malá vystrašená modrá rybička.
Emanuela si uvědomila, že je to příležitost, na kterou čekala. Rybička se zřejmě ztratila a potřebuje její pomoc!
„Samozřejmě!“ odpověděla nadšeně Emanuela malé rybičce.
Ačkoli byla chobotnice velká, sama by se nikdy neodvážila odplout ze svého domova. A tak se chobotnice Emanuela a její nová kamarádka Doly vydaly hledat korálový útes. Plavaly kolem zelených řas, kolem růžových medúz, kterým se raději vyhýbaly, a dokonce míjely i velké žraloky.
„Chobotnice? Takhle vysoko?“ zeptal se překvapeně velký žralok, který plaval kolem nich.
Emanuela se usmála a přikývla. Pozorovala, jak se kolem nich žralok hladově otáčí.
„A neseš mi i večeři!“ odvětil žralok chraplavým hlasem a už se chystal vrhnout na malou modrou rybku Doly.
Emanuela byla ale odhodlaná svou novou kamarádku ochránit. Svými dlouhými chapadly se obmotala kolem žraloka a ze všech sil ho stiskla. Žralok vydal tenký pískavý zvuk a Emanuela ho pustila.
A víte co? Žralok se tak polekal, že hned schoval zuby a vyděšeně odplaval někam do dálky.
Emanuela byla překvapená svou silou i odvahou a rozesmála se, jak se žralok lekl.
„Děkuju,“ řekla jí Doly, když plavala kolem ní.
Voda se najednou změnila, zesvětlala – a nad Emanuelou se objevily třpytivé sluneční paprsky.
„Ne, to já děkuju. Díky tobě konečně vidím slunce!“ řekla nadšeně chobotnice a vystrčila hlavu nad hladinu.
Bylo to ještě krásnější, než si kdy představovala. Za rohem byl barevný korálový útes, kam Emanuela bezpečně dopravila svou novou kamarádku. A i když byla Emanuela stvořená pro život ve tmě, každý den vyplavala o kousek výš, aby chytila pár slunečních paprsků nebo se přišla podívat ke korálům za svou přítelkyní Doly.
