Venku svítilo sluníčko a školní rok se pomalu, ale jistě blížil ke konci. Děti už se nemohly dočkat blížících se prázdnin. Mezi nimi byl i malý Adámek, který nedávno oslavil své sedmé narozeniny. K narozeninám dostal Adámek speciální překvapení – svoje úplně první velké kolo bez pomocných koleček!
„Budu jezdit jako velký kluk!“ jásal radostí, když uviděl nové kolo. S ním budou prázdniny určitě skvělé.
Byla slunečná neděle, ideální den na to, aby chlapec vyzkoušel své nové kolo. Adámek si nasadil modrou přilbu, vzal svůj nový lesklý bicykl a vyšel ven. Před jejich domem byla malá cestička, na které mohl trénovat.
Chlapec si sedl na sedadlo, zhluboka se nadechl a začal šlapat do pedálů. Hezky pomalu. Kolo s ním začalo spolupracovat a pomalu se rozjelo po cestičce.
„Jde mi to i bez pomocných koleček!“ jásal šťastně Adámek.
Vtom ho z jeho radosti vyrušili starší kluci ze školy. V rychlosti se kolem Adámka prohnali na kolech a smáli se mu, ukazujíce na něj prstem.
„Podívejte se na něj! Je pomalejší než želva!“ křičeli na Adámka a odjeli pryč. Ti byli tedy rychlí.
Adámkův úsměv zmizel. Nelíbilo se mu, že se mu smějí, přál si jezdit tak rychle jako oni.
Chlapec se zhluboka nadechl a silněji šlápl do pedálů ve snaze být rychlý jako oni.
„Když to zvládnou oni, zvládnu to taky!“ pomyslel si a přidal.
Ale vtom se ulicí ozvalo velké „Bum!“ a Adámek, snažící se nabrat rychlost, spadl přímo na horký chodník i se svým novým kolem.
„Áááu!“ vykřikl bolestí a do očí se mu nahrnuly slzičky. Koleno měl odřené a začalo trochu krvácet. Nové kolo bylo trochu odřené.
Vtom přiběhl z garáže Adámkův tatínek, který ho sledoval. „Co se stalo, kamaráde?“ zeptal se synka laskavě.
Adámek se podíval dolů a smutně odpověděl: „Kluci se mi smáli, že jsem pomalý, tak jsem chtěl být rychlý jako oni, ale spadl jsem.“
Adámek byl z toho smutný.
Tatínek si k němu klekl a vyčistil mu koleno. „Adámku, nezáleží na tom, co říkají ostatní nebo co si myslí. Důležité je, že se snažíš a že se s každým pokusem zlepšuješ,“ vysvětlil mu moudře.
Adámek si povzdechl. Věděl, že má tatínek pravdu. Ale až bude taky velký, určitě mu to půjde stejně jako jim.
„Vím, tati,“ odpověděl smutně Adámek.
„Děláš to pro sebe, ne pro ně a všechno má svůj čas. Tak co, zkusíme to znovu?“ povzbudil ho tatínek, když mu dočistil ránu.
Adámek se usmál a na odřené koleno i pád hned zapomněl. „Ano!“ zvolal odhodlaně a znovu nasedl na kolo. S tátovou pomocí mu to šlo jedna radost. I když nejezdil tak rychle jako starší kluci ze školy, každým dnem se zlepšoval a byl rychlejší a rychlejší.
Adámek si uvědomil, že není důležité, co si o nás myslí ostatní – důležité je, co si myslíme my sami. Věděl, že nemusí nikomu nic dokazovat. Chlapec se proto soustředil na sebe a těšil se z každého, i když jen malého zlepšení, které udělal.
Adámek byl stále lepší a lepší a o prázdninách jezdil po ulicích jako velký kluk – se svým tátou po boku. Nenaučil se jen jezdit na kole, ale také to, že si nemá brát názory ostatních příliš k srdci.
