V jednom lese žila zvířátka. Měla se tam dobře, dokud do lesa odněkud z dálky nepřišel velký zlý vlk. Ihned se začal v lese roztahovat. A protože byl ještě ke všemu líný, chtěl, aby mu ostatní zvířátka sloužila a nosila jídlo. Tak to šlo nějakou dobu, dokud už zvířátka nebyla unavená a hladová. Vlk chtěl jídla víc a víc a zvířátkům samotným nic nezbývalo.
Jednoho dne se lesem po cestě od vesnice plazil šnek. Potkal ho vlk a hned na něj spustil:
„Tohle je, šneku, můj les a ty mi teď musíš sloužit stejně jako ostatní zvířata. Koukej se mi hned poklonit!“
Šnek se rozhlédl kolem. Uviděl hubená unavená zvířátka s vystrašenýma očima a hned mu bylo jasné, co se tady stalo.
„Ne, vlku, nepokloním se ti. A sloužit ti taky nebudu,“ povídal rozhodně šnek.
„Koukej se poklonit, ty ulito slizká, nebo tě rozdupám na padrť!“ horlil vztekle vlk.
„Jestli chceš, abych ti sloužil, tak si ale nejprve dáme závod.“
„Závod? S tebou?“ A vlk se hlasitě rozchechtal. Šnek ale zavrtěl růžky.
„Ano, vlku, se mnou. Když vyhraješ, pokloním se ti a budu ti pokorně sloužit. Ale když vyhraju já, odejdeš z tohohle lesa a už se nikdy nevrátíš.“
Vlk se rozesmál ještě víc, až mu tekly slzy z očí.
„Tenhle závod mám předem vyhraný! Radši si za tu ulitu zapřáhni vozík, ať mi můžeš vozit čerstvé borůvky.“
„Jen se směj, vlku. Zítra ráno začne závod. A ne že budeš podvádět!“ napomenul ho šnek.
„Podvádět? To není potřeba, ty loudo.“
Druhý den se všechna zvířátka z lesa sešla u cesty, kde začínal závod. Vedl po cestě, kousek přes les, kolem lesního rybníčka a zase po cestě, kde byl vyznačený cíl. U něj čekal jelen, aby dohlédl na výsledek soutěže.
Šnek s vlkem stáli připraveni na čáře. Vlk vrtěl hlavou a nechápal, proč se vlastně tímhle závodem zdržuje. Vždyť je naprosto jasné, že vyhraje!
Liška zavyla a závod mohl začít. Vlk vyběhnul, jen se za ním zaprášilo. Šnek vyrazil svou šnečí rychlostí za povzbuzování všech zvířátek. Ale byl jen obyčejný šnek. Snažil se sebevíc, ale posouval se strašně pomalu. Zvířátka přestala nadšeně povzbuzovat, protože už je za tu dobu začínalo škrábat v krku. Šnek se za tu chvíli odplazil sotva na deset kroků od startu.
Vlk běžel po cestě k lesu. Letní slunce dnes obzvlášť pálilo a vlkovi v kožichu začalo být horko. Doběhl k lesu, pak přes mýtinu a rovnou k lesnímu rybníčku. Vrhnul se ke břehu a hltavě se napil chladné vody. Ve stínech stromů při zpěvu ptáků na něj najednou padla únava. Ale co, řekl si. Než se ten šnek dostane sem, to si můžu v klidu odpočinout. A tak se natáhl na měkoučký mech a zavřel oči.
Šnek se plazil, co mu noha stačila. Doplazil se k lesu, v poledne už byl na mýtině, a když se schylovalo k odpoledni, plazil se kolem rybníčku. A co to vidí? Vlk leží rozvalený na mechu a hlasitě chrápe!
Šnek se plazil, jak nejtišeji dokázal, aby vlka nevzbudil. Jakmile proklouzl kolem něj, rozjel se s novým nadšením rychlostí svázaného sýra.
Večer už se plazil po cílové rovince. Už uviděl jelena, jak čeká u cíle. Chybělo mu už jen pár přitáhnutí a bude za čárou.
Slunce se už naklánělo k obzoru, když se vlk probudil. Když viděl, že zaspal, polekal se a vyrazil tryskem lesem. Vyběhl na cestu a hnal se po rovince k cíli. Jenže před ním se plazil šnek!
„To ne!“ zavyl vlk, když uviděl, jak malinkou chvilku před ním šnek překonal cílovou čáru.
Jelen odtroubil konec závodu. Všechna zvířátka propukla v jásot.
„Vidíš, vlku, neměl by ses smát tomu, kdo je pomalejší. Nakonec může být ten nejrychlejší ze všech,“ povídá mu šnek.
Vlk ošklivě zavrčel, pak stáhnul uši a ocas a odešel pryč.
Zvířátka si oddechla. Konečně mohou žít zase jako dřív a nemusí sloužit zlému vlkovi. To všechno díky jednomu statečnému malému šnekovi, který se předem nevzdal a pustil se do závodu, i když si všichni mysleli, že ho nemůže vyhrát.
