Byl jeden chlapeček jménem Lukáš. Byl den před písemkou z matematiky a chlapec ležel na koberci v obýváku, hlavu v dlaních.
„Kdybych tomu jen rozuměl,“ povzdechl si smutně a díval se na čísla před sebou. Ničemu nerozuměl. Maminka si k němu sedla a řekla: „Zkusím ti pomoct,“ pronesla vlídně a pustili se spolu do učení.
Lukáš s maminkou strávili podvečer počítáním a řešením příkladů. Chlapci to někdy vyšlo, jindy zase ne. Snažil se, jak jen uměl, ale matematiku pochopit pro něj bylo vždy těžké. Věděl ale, že do toho dal všechno a na zítřejší písemku se naučil, jak jen mohl.
Ráno šel Lukáš s maminkou do školy. „Dnes nemám jen test z matematiky, ale i výtvarnou soutěž,“ svěřil se. Celou noc se učil matematiku a na výtvarku úplně zapomněl. Jenže kreslení mu šlo samo, stačilo mít po ruce pastelky. „To zvládneš!“ povzbudila ho maminka. Věděla, že je šikovný.
Ve škole zazvonil zvonek a začala první hodina – výtvarná výchova. Paní učitelka rozdělila dětem papíry a soutěž o nejhezčí namalovanou krajinu mohla začít. Lukáš si vzal barevné pastelky a pustil se do práce. Namaloval velký zelený kopec, nad nímž se třpytily zlaté sluneční paprsky. Na oblohu dokreslil i letící ptáky. Vznikl mu krásný obrázek a šlo mu to lehce. Paní učitelka na konci hodiny posbírala obrázky a vystavila je před děti, aby samy zvolily, který se jim líbí nejvíc. A představ si – Lukáš nejenže vyhrál, ale ještě dostal jedničku!
Radost z vítězství ale přerušil zvonek. Byla přestávka a po ní… matematika a písemka.
Začala hodina a paní učitelka rozdala testy. Lukáš se snažil vybavit si, co se učil, ale čísla mu v hlavě jen lítala sem a tam. Pokusil se vypočítat alespoň jeden ze tří příkladů. Ten nejsnazší. Když test skončil, učitelka posbírala papíry a Lukáš nesměle seděl v lavici. Chtělo se mu brečet. Tolik se učil a dokázal spočítat jen jeden příklad. Mrzelo ho to.
Paní učitelka si sedla ke stolu a pustila se do opravování. Na konci hodiny rozdávala výsledky. Čtyřka. Nebyla to dobrá známka a Lukáš nebyl vůbec spokojený.
„Ach, tolik jsem se snažil,“ pomyslel si smutně.
Celý den ve škole utekl jako voda a Lukáše trápilo, že matematiku pokazil. Když přišel domů, maminka ho přivítala ve dveřích a hned viděla jeho smutný obličej.
„Dostal jsem z té písemky čtyřku,“ řekl sklesle a hodil tašku na zem. Maminka ho pevně objala a řekla:
„Učil ses a to mi stačí. Vím, že ses snažil. Budeme se učit víc a příště to půjde lépe, uvidíš,“ řekla něžně a chlapec smutně přikývl.
„Mně ta matematika prostě nikdy nepůjde,“ zamumlal Lukáš.
„Nemusí. Ale snažíš se. A zase jsi dobrý v kreslení – a to každý neumí,“ usmála se maminka. Měla pravdu. Vždyť dnes vyhrál ve výtvarné soutěži a dostal jedničku. Lukáš ukázal mamince svůj obrázek a ta ho pověsila na chodbu.
„Nemusíme být dobří ve všem. Hlavní je, že se snažíme,“ řekla maminka, když obrázek visel na zdi.
A tak to i bylo. Matematika Lukáše sice dál trápila, ale snažil se a učil. Jedničky z ní nikdy neměl, ale učitelka i rodiče viděli, že dává do učení vše. A jeho kreslení? Lukášovy obrázky zdobily nejen jejich domov, ale i školu – a lidé se na ně nemohli vynadívat. Ano, nemusíme být šikovní ve všem, důležité je, že se snažíme.
