Jednoho krásného jarního dne se Tomášek vydal spolu s rodiči do nedalekého parku. Byl den jako stvořený pro procházku, hraní na prolézačkách nebo pozorování malého jezírka plného rybiček a kachniček.
Zatímco si Tomášek hrál na prolézačkách, něco zaslechl. Byl to jakýsi zvuk připomínající kňučení. Chlapeček se rozhlédl kolem sebe, ale nikdo si toho zvuku nevšímal.
„Co to jen může být?“ zamyslel se. Sjel po červené skluzavce a následoval ten zvuk. Byl čím dál tím blíž. Tomášek přešel přes hřiště, až se ocitl pod velkým stromem. Když byl pod stromem, zvuk byl nejsilnější. Bylo to mňoukání.
Chlapeček se podíval na strom a uviděl malé vystrašené šedé kotě na větvi stromu. Najednou k chlapečkovi přiběhla jeho maminka.
„Tomášku, kam jsi se vydal? Víš, že se sám po parku nesmíš potulovat!“ řekla maminka nahněvaně. Tomášek se tak ponořil do pátrání po zvuku, že zapomněl rodičům říct, že někam jde a to se přece nedělá.
„Promiň, mami, jen jsem zaslechl jakési volání o pomoc a našel jsem toto malé kotě,“ řekl chlapec a ukázal na strom nad nimi. Odtamtud na ně hleděly vystrašené zelené oči malého kotěte. Maminka synovi vysvětlila, že příště, až bude chtít někam jít, má říct jí a ona ráda půjde s ním. Chlapeček poslušně přikývl a pustili se do záchranné akce koťátka. Maminka se snažila nalákat koťátko trochu blíž, aby na něj dosáhla, ale nedařilo se jí.
„Zavoláme tatínka!“ zvolal Tomášek. Tatínek seděl na lavičce v parku a četl si knihu. Tomášek se rozběhl, ale vzpomněl si na slova, která mu maminka říkala. Nesmí se potulovat sám. A tak se pěkně vrátil, chytil maminku za ruku a spolu s ní pospíchali rychle k tatínkovi.
„Tati! Tati! Na stromě je malé kotě!“ řekl Tomášek a táhl tatínka za ruku. Ten se hrdinsky postavil a následoval rodinu ke stromu, kde bylo kotě. Tatínek svižně vyšplhal na strom, chytil malé kotě a podal je mamince. Pak stejně svižně slezl ze stromu.
„A můžeme si ho nechat? Prosím! Vždyť já jsem ho našel,“ prosil malý Tomášek, hledě na vystrašené kotě v mámině náruči. Maminka si však všimla, že malé šedé kotě mělo obojek, na kterém byla adresa a jméno. Koťátko se jmenovalo Dia.
„Víš, Tomášku, ne všechno, co najdeme, je naše. A toto kotě má domov, jen se asi ztratilo,“ řekla maminka a ukázala na obojek. Tomášek byl sice smutný, ale byl rád, že právě on její volání o pomoc zaslechl a spolu s pomocí rodičů koťátko zachránil.
A tak se Tomášek spolu s rodiči a malým kotětem vydali na adresu, kterou mělo kotě napsáno na obojku. Dveře jim otevřela veselá holčička jménem Amálka, za kterou stála její maminka. A neuvěříte! Amálka byla přece nová Tomáškova spolužačka. Jen nedávno se sem přistěhovali.
„Dio! Všude jsme tě hledali!“ řekla holčička, když spatřila své kotě. Tomáškova maminka jí podala kotě a Amálka velmi pěkně poděkovala a objala spolužáka Tomáška.
Amálčina maminka si všimla, že je Tomášek nějaký smutný.
„A co kdyby sis chodil někdy s Amálkou a koťátkem Diou hrát? Alespoň by měla Amálka s kým si hrát!“ zeptala se Amálčina maminka. Tomášek nadšeně přikývl. Chlapeček věděl, že Amálka je tu nová a ještě nemá kamarády.
A tak se i stalo. Tomášek a Amálka se setkávali ve škole, v parku nebo na dvoře a spolu si s malým kotětem hráli. Tomášek si našel nejen novou kamarádku, ale naučil se i nové věci. Uvědomil si, že ne všechno, co najde, je jeho. A také si uvědomil, že vždy, když chce někam jít, musí to říct rodičům.
