Vysoko na noční obloze svítil měsíček. Každý večer se probudil, pomalu vystoupil na nebe a rozlil své světlo po celém světě, který předtím zahalila černá přikrývka noci.
Měsíček sice krásně zářil, ale uvnitř sebe necítil žádnou radost. Byl smutný. Každou noc sledoval, jak si hvězdičky mezi sebou štěbetají, pomrkávají a navzájem na sebe rozzářeně blikají. Jenže on byl sám. Byl veliký a všechny hvězdičky byly příliš daleko, než aby se s nimi mohl spřátelit.
Jednou se ale stalo něco neobvyklého. Když tak měsíček zářil na obloze, najednou kolem něj pomalu prolétala padající hvězda. Byla jasná a třpytivá. A právě když míjela měsíc, zeptala se:
„Ahoj, měsíčku! Proč jsi tak smutný?“
„Cítím se osaměle. Vy, hvězdičky, jste spolu, krásně záříte – a já jsem sám, nemám žádné přátele,“ odpověděl smutně svítící měsíček.
Hvězdička zpomalila a řekla:
„Ale vždyť tě všechny hvězdy obdivují – jak jsi velký a jak nádherně svítíš na Zemi! Víš, kolik dětí se na tebe dívá z postýlek? Máš přátel mnohem víc než já. Celá Země, plná lidí a zvířátek, tě obdivuje!“
Měsíček se rozzářil ještě jasněji. Nad tím se nikdy nezamyslel. Hvězdička měla pravdu. Každý večer ho pozorují lidé a on jim svítí na dobrou noc.
„Děkuji ti za krásná slova. Asi máš pravdu,“ odpověděl měsíček. Hvězdička ale musela pokračovat na své cestě – zaleskla se na rozloučenou a zmizela kdesi v dálce.
Měsíček cítil, jak se jeho srdíčko naplňuje radostí, a najednou v sobě měl silné světlo. Už se necítil sám. Věděl, že tam dole na Zemi i vysoko mezi hvězdami má mnoho přátel, kteří ho obdivují.
Od toho dne zářil každou noc ještě krásněji a veseleji, aby rozzářil sny všem dětem, které se na něj dívají z okna nebo z postýlky, než pomalu usnou.
A on je svou září a jemným závojem noci krásně ukolébával.
Dobrou noc.
