V daleké, horké Africe žila jednou jedna malá žirafka jménem Zoe. Měla krásnou žlutou srst, která se třpytila jako sluneční paprsky. Ale Zoe byla jiná než ostatní mláďata – na rozdíl od svých bratrů, sestřiček i dalších žiraf neměla žádné hnědé skvrny.
Každý den se její sourozenci chichotali a říkali:
„Zoe, jsi legrační, vždyť vůbec nevypadáš jako opravdová žirafa!“ smáli se jí stále dokola.
Zoe to moc trápilo. Toužila být jako její sourozenci. Maminka se na děti zlobila, že se sestřičce posmívají, a vždy jí říkávala:
„Jsi výjimečná taková, jaká jsi. Příroda ti nadělila krásnou žlutou srst, jsi jako naše sluníčko.“
Ale navzdory maminčiným krásným slovům si malá Zoe přála, aby vypadala jako ostatní a aby se jí už nikdo nesmál.
Každé ráno natáhla svůj dlouhý krk k nebi a zašeptala:
„Drahé slunce, prosím, dej mi nějaké skvrny. Chci být jako ostatní žirafy.“
Sluníčko hledělo na malou Zoe, ale nevědělo, jak jí pomoci.
Bylo krásné, horké ráno a malá žirafka se sehnula, aby se napila z tekoucí říčky. Jak tak pila, všimla si nedaleko jezírka plného bahna. Podívala se na svůj odraz ve vodě a v tu chvíli dostala skvělý nápad.
Bez váhání se vypravila k jezírku s bahnem. Věděla, že v takových jezerech žijí hroši, ale malou žirafku to neodradilo – odhodlaně skočila do bahna. Byla statečná.
Koulela se, cákala a válela v blátě jako opravdový hroch, dokud nebyla celá její žlutá srst špinavá. Potom se hrdě postavila a jemně setřela malé kruhy bahna tu a tam. A hádejte co?
Teď vypadala malá Zoe jako skutečná žirafa s hnědými skvrnami. Byly sice z bláta, ale přece tam byly!
Zoe se hrdě vydala za maminkou a sourozenci.
„Podívejte, jsem jako vy!“ zvolala radostně malá žirafa.
Sourozenci k ní přiběhli a obdivovali její zvláštní skvrny.
„Jéé, jak jsi to dokázala?“ ptali se jí a zvědavě hleděli na její blátivé flíčky.
Malá Zoe ukázala na nedaleké jezírko.
„Zoe! Ale tam přece žijí hroši! Mohli tě kousnout, víš, že tam nesmíš chodit!“ ozvala se maminka žirafa přísně.
Žirafka věděla, že je to nebezpečné a že tam nemá chodit, ale chtěla být jako ostatní – a právě bláto jí pomohlo se jim aspoň trochu podobat.
„Ty jsi byla tak statečná, že jsi šla do jezírka plného bláta a velkých hrozných hrochů jen proto, abys vypadala jako my?“ zeptal se jí bratříček užasle. Zoe nesměle přikývla.
„Ale Zoe, my přece nechceme, aby tě sežrali hroši!“ vyhrkl bratříček překvapený její odvahou.
Maminka se zamračila na ostatní děti – vždyť Zoe to udělala jen proto, aby se jí už přestali posmívat.
„Chtěla jsem jen být jako vy a mít taky skvrny,“ řekla smutně malá žirafa.
Sourozence to zahanbilo. Neměli se jí tolik smát, mohlo se jí přece něco stát – co kdyby ji hroši opravdu kousli?
„Ale ty jsi jako my! I když nemáš skvrny!“ odpověděli.
„Zoe, slib mi, že už do bahna nebudeš chodit. A vy ostatní mi slibte, že už se Zoe nebudete nikdy posmívat. Je krásná taková, jaká je!“ řekla maminka a všechny malé žirafky přikývly.
Od toho dne se jí sourozenci už nikdy nesmáli a Zoe se konečně cítila výjimečně.
Sluníčko ji sice nevyslyšelo, ale její žlutá srst se nádherně třpytila pokaždé, když na ni dopadly jeho paprsky.
A malá Zoe se už nikdy necítila jiná. Naopak – jak rostla, ostatní žirafy začínaly obdivovat její zvláštní srst a brzy se po celé Africe vědělo o krásné, výjimečné žirafě Zoe, která má srst jako sluníčko!
