Kdesi mezi vysokými horami existuje jedna malá vesnička. A na konci té vesničky v malé chatrči žil jeden chudý chlapec se svou matkou. Máma churavěla, ale přesto se snažila, jak uměla. Rodina se živila tím, že prodávala všechno, co mohla.
Jeníček byl chytrý chlapec, věděl, jak na poli pracovat, jak o slepičky pečovat, a tak vždy mohli na trh alespoň odprodat úrodu a nějaká vajíčka. No a máma, ta zase sbírala proutí, ze kterého pletla překrásné košíky. Jeníček měl radost, když měl nějakou práci navíc, pokud bylo třeba pomoci někomu s opravami nebo kolem domu, to se však nedělo často.
Peníze, které si vydělali, stačily akorát na živobytí, ovšem Jeník snil o tom, že se mu zadaří a vydělá dost, aby mohl chalupu trochu opravit. Přece jenom střecha byla stará, krb rozbitý a nechtěl, aby v zimě jeho matka ještě více onemocněla. Jeden den se tak vydal na trh s košíky a vajíčky, které chtěl prodat jako vždy. Seděl si tak smutně a čekal na zákazníky, když se u něj zjevil starší dědeček, který bydlel nedaleko nich. „Zdravím, Jeníku, jak se ti daří? Vypadáš smutně. Vezmu si několik tvých domácích vajec, ty jsou věru nejlepší,“ pravil dědeček, když se u Jeníčka zastavil.
„Ale, dědečku, co vám budu povídat. Zima se blíží a já bych rád udělal v chalupě nějaké opravy. Máma je totiž nemocná a nechci, aby churavěla ještě víc, ale peněz není. To, co si tu přivydělám, je akorát na přežití,“ postěžoval si Jeníček a podal dědečkovi vajíčka. Dědeček mu prstem ukázal, aby se k němu naklonil blíž. Tak to Jeníček udělal a dědeček mu zašeptal: „Slyšel jsem, že prý nad vesnicí, nad lesem je studna. Ne však ledajaká. Stačí hodit do ní jeden zlaťák a ona ti splní jakékoli přání. Avšak buď opatrný, aby tě nikdo neviděl, a nikomu o tom neříkej. Ne všichni lidé jsou dobří.“
Jeníkovi přišla rada trochu šílená, ale řekl si, že za pokus přece nic nedá, a tak se večer vydal do lesa, kam ho poslal dědeček. Bloudil potmě lesem, svítil si zápalkou na cestu, až opravdu spatřil za vysokými keři, že tam je vážně jakási studna. Popošel blíže k té studni, chvíli přemýšlel, jaké bláznovství se to vlastně chystá udělat. Nakonec však vytáhl zlatku a hodil ji do studny. Přišlo mu zvláštní, že neslyšel minci dopadnout ani vodu šplouchnout. „Přeji si, abych měl dostatek peněz na opravu střechy a nový krb pro mámu,“ řekl a pak se pomalu odebral zpátky domů.
Nečekal to, ale když se vrátil domů, tak ho na stole čekal měšec a v tom měšci byl dostatek peněz na novou střechu, krb a vše, co potřeboval na zimu opravit. Jeníček všechno vyprávěl matce a ta byla také nadšená.
Když se Jeník za pár dní zase vydal na trh prodávat, tak kolem opět procházel dědeček, který mu řekl o té kouzelné studni. Jeníček na něj zamával a stařík přikráčel k němu. „Děkuji, pane, velmi dobře jste mi poradil. Opravdu to funguje. Ani nevím, jak se vám odvděčit,“ řekl Jeníček a uklonil se vděčně dědečkovi. „To nestojí za řeč. Jsem rád, pokud to pomohlo někomu, kdo to opravdu potřeboval,“ řekl stařík. Vtom je z rozhovoru vyrušil ženský křik: „Zloději! Pomoc!“ Jeník se hned ohlédl tím směrem a spatřil dva muže, kteří utíkali s taškou. Měli náskok, ale Jeníček se rozběhl za nimi. Co mu bylo ale divné, že muži si to namířili do lesa. Jeníkovi byla cesta povědomá a věděl, kdy se tam ocitl. Byl to ten večer, když šel k té studni. A opravdu to tak bylo. Muži došli ke studni a začali do ní házet peníze, které ukradli. Začali si za ně žádat různé zbytečnosti.
Jeníkovi to nedalo. Rozběhl se z keřů, odkud pozoroval situaci, a žduchnul muže, kteří spadli do studny. Měšec zůstal na studni, ale byla v něm už jen poslední mince. To by moc té paní nevrátil. Ale napadlo ho něco lepšího. Byl přece u kouzelné studny. Hodil minci tedy do studny a vyslovil přání:
„Přeji si, aby se všechny ukradené věci vrátily lidem.“ Věřte nebo ne, ale ten večer bylo několik lidí šťastných a Jeník se ještě jednou ke studni vrátil. Celou dobu myslel na to, že ti muži nebyli jediní podvodníci na zemi. A tak si přál, aby chamtiví lidé kouzelnou studnu už nikdy nenašli.
