Pohádka o ježkovi

Byl jednou jeden malý ježek, který se jmenoval Oříšek. Ježek žil v lese, který se právě měnil v krásnou podzimní pohádku. Listy na stromech se začaly zbarvovat do žluta, oranžova či červena a pomalu padaly na zem.

Oříšek byl velmi plachý ježek a jeho bodlinek se jiná zvířátka v lese bála, a proto neměl mnoho přátel. Rád se schovával do své nory, odkud sledoval veverky tančící po stromech či lišky plížící se mezi keři. Oříšek věděl, že je nejvyšší čas připravovat se na tuhou zimu.

Sluníčko se prodíralo mezi stromy a zvířátka vykoukla ze svých domků. Všichni měli spoustu práce. Zvířata se připravovala na nadcházející zimu, motala se mezi šustícími listy, aby nasbírala potravu a postavila si bezpečné přístřešky. Medvědi se připravovali na zimní spánek, lišky si stavěli nory a veverky hledaly po lese popadané oříšky. Ježek věděl, že noru sice má, ale potravy v ní má jen velmi málo. „Tohle jablíčko mi asi stačit nebude,“ řekl si smutně Oříšek při pohledu na jediné jablko položené na posteli vystlané listy.

Oříšek opatrně vystrčil nosík z nory a vydal se na výpravu. Musí si něco nasbírat i pro sebe a připravit se na zimu. Ježek se pomaličku potuloval lesem a jeho maličké tlapky šustily mezi spadanými listy, které v lese vytvořily krásný barevný koberec. Když tu najednou spatřil na zemi jakési oříšky a malé žížaly. Už už si chtěl vzít potravu pro sebe, když vtom před něj skočila malá zrzavá veverka a předběhla ho.

„To je moje!“ zakřičela. Holt každý bojoval o potravu, jak jen mohl. Oříšek se lekl, ustoupil a smutně odvětil: „Promiň, nechtěl jsem, jenže já nemám ještě žádné zásoby,“ odvětil nešťastně. Veverka se zamyslela.

„Vždyť mně žížaly stejně moc nechutnají, klidně si je můžeš vzít,“ řekla a zamávala načechraným ocasem. Ježek byl překvapený, že se jeho bodlinek veverka nebojí a naskládala mu tam malé žížaly. „Pomůžeš mi prosím hledat potravu? Já moc kamarádů nemám a ty se hýbeš rychle a shora určitě uvidíš víc než já,“ zeptal se nesměle malý ježek. Veverka, která se mu představila jako Miška, se usmála. „Samozřejmě, ráda ti pomůžu!“ odpověděla Miška vesele.

A tak ježek následoval po zemi novou kamarádku veverku, která poskakovala z větvičky na větvičku, aby pomohla ježkovi najít nějakou potravu. „Tam jsou popadané jakési bobule!“ zvolala z dubu, seskočila na zem a zavedla ježka přímo k nim. Ten si s Miščinou pomocí pokládal bobule na svá pichlavá záda. A tak spolu noví kamarádi posbírali bobule, žížaly, malé jablíčko nebo šneky. Noc se už blížila ke konci a ježek se vydal zpět do své nory vděčný za pomoc od nové kamarádky veverky. Když se už ukládal ke spánku, kdosi mu zaklepal na dvířka.

„Hodil by se ti i měkký mech, aby ses v zimě zahřál,“ odpověděla veverka Miška, která se zjevila před jeho norou.

„Děkuji,“ odvětil ježek vroucně a pozval novou kámošku dovnitř. A tak plachý ježek otevřel své srdce a přijal pomoc od nové kamarádky a zimu neprožil sám. Byl rád, že se jeho bodlinek už konečně někdo nebojí.