Na poušti zalité sluncem žila různá zvířátka. Ať už ta velká zvířátka, jako například velbloudi se dvěma hrby, nebo ta menší, jako například pouštní liška či jedovatí hadi. Ale žila tam i malá pouštní ještěrka, ještěrčí kluk jménem Riko. Měl zeleno-žluté šupinky a dlouhý šupinatý ocas. Ten poušť miloval, rád se ohříval na písku či na kameni nebo se jen tak toulal pouští.
Musel si však vždy dávat pozor, protože poušť je pro tak malé ještěrky, jako je on, velmi nebezpečná. Nikdy nevěděl, odkud se připlazí had či přiletí dravý pták. Když se blížila noc, Riko hledal skalnaté štěrbiny, ve kterých se v noci schovával, aby byl v bezpečí před nebezpečnými tvory.
Jednoho rána, když začalo vycházet slunce mezi třpytivým pískem, se Riko vydal na procházku. Jak si tak vykračoval se svými malými nožičkami po horkém písku, najednou si něčeho všiml. Cosi se v dálce třpytilo. Riko se pomalu přiblížil blíž. Byl to maličký, lesklý předmět napůl ponořený v horkém písku. Když se drobnými drápy prohrabával v písku, odkryl malé zrcátko.
„Co to asi jen je? Vypadá to zvláštně,“ řekl si Riko pro sebe. Lekl se, když v odrazu uviděl další ještěrku – sebe – ale rychle pochopil, že to je on.
Najednou se u něj zastavila menší, oranžová ještěrka jménem Líza.
„Ahoj Riko, co děláš?“ zeptala se ho zvědavě Líza, když se Riko hrabal v písku.
Ten jí plný nadšení ukázal, co našel. Oba zkoumali podivnou věc, která se na poušti objevila. Něco takového ještě teda neviděli.
„Možná přináší štěstí!“ zamyslela se Líza a dále spolu objevovali podivné tvary, které zrcadlo mělo. Byli překvapeni, že se v něm vidí.
Vtom nad ještěrkami cosi přeletělo. Cosi nad nimi kroužilo a nenasytně na ně hledělo dravýma očima.
„Pozor, je tady orel! Musíme se rychle schovat!“ zakřičela Líza a táhla Rika od zrcadla pryč. Ten se snažil vzít svůj objev, bez něho přece neodejde.
Už už se na ně řítil orel a chtěl je vzít do svých zlověstných drápů, když vtom Riko dostal nápad. I on si přece zrcadla všiml jen proto, že se třpytí. A tak nasměroval zrcátko přímo na orla proti slunci a tím ho oslepil. Orel zavřískal a ztratil se v dálce. Zrcadlo ho oslepilo natolik, že ještě dlouhou chvíli zmateně létal ze strany na stranu.
„Tak skutečně to přináší štěstí!“ zvolaly radostně ještěrky, když orel odletěl pryč.
Opravdu jim podivný předmět, zrcadlo, zachránilo život. A tak si Riko svůj objev táhl všude s sebou. Na svých toulkách pouští už však nebyl sám. Společnost mu dělala kámoška Líza a zvláštní zrcátko, které našel. Pořád ho opatroval a věřil, že jednoho dne zjistí, odkud skutečně pochází.
