Plížáci
Dneska večer můj bratr Píhat strašil u pana Karlíčka, a já, Milín, neměl co dělat. A tak jsem si řekl, že se půjdu podívat, jak to vypadá před domem. Dneska celý den lilo. Slyšel jsem děti, jak si povídají o tom, jaké skvělé louže venku po dešti jsou a jak je báječné v nich dupat a skákat. To musím taky vyzkoušet!
Počkal jsem, až panelák usne. Vydal jsem se po schodech dolů, ale ouha! Paní Simonová vytírala a od pátého patra každý schod klouzal hůř než chodník v lednu. Uklouzla mi tlapka. Jauvajs. Au, au, ouha, jau. To jsem sjel schody až do mezipatra. Ale do výtahu mě už nikdo nedostane. Kudy jinudy by to šlo?
A tu jsem si všiml, že podél celého schodiště je taková dlouhá tyč, dost široká, aby se mi na ni krásně vešlo bříško. Vyšplhal jsem se na to, myslím, že tomu říkají zábradlí, položil jsem se, pustil se a jupííí! Já jel! A to byl fofr. V zatáčkách jsem musel brzdit, abych nespadl. Elegantně jsem se dostal až dolů ke vchodu. A protože to bylo super a schody už oschly, vyhupkal jsem znovu do pátého patra a sjel to po zábradlí ještě jednou. A ještě jednou. A ještě. A ještě. To byla legrace!
Málem jsem zapomněl, že jsem se chtěl cákat v loužích. Opatrně jsem proklouzl ven tajným průchodem vedle vchodových dveří, o kterém mi pověděl Píhat. Všude byla tma, svítily jen pouliční lampy. Ale já ve tmě viděl dobře. Našel jsem si tu největší louži, přikrčil se, zavlnil boky jako kočka před skokem a hup! A cák! Voda a bláto se rozprskly kolem mě. Už chápu, že se to dětem líbí. Je to super!
Proskákal jsem snad všechny louže kolem našeho paneláku, až jsem měl kožíšek úplně promočený. Zima mi ale nebyla. Akorát jsem byl kapku špinavý. Brzy ale bude svítat a já bych měl jít domů. Stejně jsem byl už strašně unavený. Dovlekl jsem se do pátého patra, když tu mě napadlo, že bych se mohl ještě jednou svézt po zábradlí, než půjdu spát.
Vyskočil jsem na něj, pustil se a fííí! To byla jízda. Mokré chlupy klouzaly mnohem víc a já jel tak rychle, že jsem to neubrzdil. V zatáčce jsem vyletěl ze zábradlí a naboural do zdi. Jau! A s touhle potupou jsem musel jít spát.
Druhý den ráno mě vzbudily hlasy našich a mého bratra Píhata.
„Lidé mají obrázek plížáka na zdi! Ve čtvrtém poschodí někdo namaloval obrys plížáka!“
Cože? Lidé nás objevili? To by bylo špatné. Vyplížil jsem se z pelechu podívat, co to v tom čtvrtém patře mají. No vážně! Fotka plížáka panelákového, krásný obrys zepředu s roztaženýma čtyřma nohama i ocáskem. Celý já. No, však jsem to taky byl já.
„Který dobytek zamazal bahnem stěnu?“ slyšel jsem láteřit paní Simonovou, ale to už jsem prchal do svého pelíšku.
Já přeci nejsem žádný dobytek.
„Vypadá to, jako kdyby tam někdo obtiskl kočku,“ smál se pan Karlíček. „Asi budeme muset nechat chodbu vymalovat, paní Simonová.“
„Ano, hned příští týden to zařídím. Ale je mi záhadou, jak se to na té stěně objevilo.“
Mně to zas tak záhadné nepřišlo, říkal jsem si, když jsem příjemně unavený usínal po svém nočním dobrodružství ve svém pelíšku.
Hezky napsaná pohádka. Syn se i zasmál, a to je co říct.