Proč není plížák výtahový a kdo krade panu Karlíčkovi poštu

Plížáci

Za vším hledej plížáka. To mi říkal Píhat. Od doby, co si já, Milín, plížák panelákový, hraju s dětmi, mám od svého zlomyslného bratra Píhata pokoj. Už mě nesleduje a nežaluje rodičům, že nerad straším. Ba co víc, stali se z nás docela kamarádi.

Píhat zná náš panelák skrz naskrz, odshora dolů, odzdola nahoru, zevnitř a možná i kapku zvenku. Moc fajn je, že se chce o to podělit se mnou. Jako právě dneska.
Byla noc a já čekal na chodbě za dveřmi od našeho bytu, až přijde Píhat. Půjdeme spolu na obhlídku paneláku. 

„To je dost, že jdeš,“ řekl jsem místo pozdravu, protože Píhat měl už dvacet minut zpoždění.

Píhat zazíval.

„Promiň, ale mně se strašně špatně spalo. Jako by mě polštář tlačil a píchal a šťouchal.“

Ten má snad v hlavě chuchvalec chlupů. Jak jinak by ho napadla taková hloupá výmluva? Polštáře jsou snad měkké.

„Kam půjdeme?“ 

„Dneska ti ukážu, jak to vypadá v přízemí. Kam se valíš?“

„No, přece dolů,“ povídám s první tlapkou na schodě.

„Pojedeme výtahem,“ povídá důležitě Píhat.

„Jů, výtahem jsem ještě nejel.“

Stačilo chvilku počkat a výtah byl tady. Nenápadně jsme proklouzli pod nohama nastupujících a vystupujících lidí. S námi si nastoupil i mohutný pan Karlíček, kterého jsem tehdy tak úspěšně strašil. Dnes vypadal jinak. Na hlavě měl naraženou černou pletenou čepici, černé triko a v ruce baterku. 

S Píhatem jsme se krčili pod malým sedátkem ve výtahu. Světlo na stropě mdle svítilo a sedátko vrhalo stín, aby nás skrylo.

V pátém patře si přistoupila paní Simonová, která mi strašně připomínala jednu královnu z dětských knížek. Akorát už nevím, jestli to byla královna s kouzelným zrcadlem nebo královna se zlatými vlasy. I když ty její možná někde zrezly. Asi chodila moc v dešti.

Sotva paní Simonová přistoupila, hned se dala do řeči.

„Pane sousede, kampak tak pozdě?“

„Představte si to, paní Simonová, někdo mi krade poštu,“ rozčiloval se pan Karlíček.

„Ale jděte, vždyť jsou schránky na zámek. On vám ho někdo vylomil?“

„Ale kdeže, to je to divné. Pošta se ztrácí, ale zámek je neporušený.“

Paní Simonová vrtěla nevěřícně hlavou a různě nervózně přešlapovala, jako kdyby šlapala zelí. Píhat potichu zakňučel, když mu šlápla na nohu. Sekl jsem po její noze, abych ho pomstil, ale přes pevné boty si paní Simonová ničeho nevšimla. 

„No a kam vy, sousedko? Do práce?“

Sousedka přitakala, jela na noční do nemocnice, kde pracovala jako zdravotní sestra.

To už ale výtah zastavil v přízemí. Ještěže tak. Pan Karlíček se vyvalil a skrčil se do tmy vedle schránek.

„Co chcete dělat?“ zachichotala se paní Simonová.

„Počkám si tu na toho výtržníka, co krade poštu. Bafnu na něj a možná mu i pěkně zmaluju zadek.“

„Tak šťastný lov,“ popřála mu a odešla ven do nočního ruchu města.

S Píhatem jsme proklouzli chodbou do tmy na opačnou stranu.

„Jau, moje tlapka,“ brblal Píhat. „Ta má boty, že by v nich mohla zadupávat brouky.“

„Měli jsme jít po schodech,“ povídám.

„Kdepak, aspoň to teď víš.“

„Co vím? Že špičaté kožené boty se hodí na zašlapávání švábů?“

„Ale houby s octem,“ zamračil se Píhat nad mou nechápavostí. „Teď víš, proč není plížák výtahový. V tý pojízdný bedně se strašit ani škrábat nedá.“

Musel jsem souhlasit. 

Píhat mi ukázal přízemí a vchod do sklepa. Tam mě ale dnes nevezme, bydlí tam nejstarší plížák ve městě a nemá rád, když ho vyruší neohlášené návštěvy. Říká se o něm, že za svého mládí patřil k nejlepším strašidlům v oboru, kousal spáče do nosu, a dokonce jednou někomu ukousnul palec. I s kusem kroksy, protože ten spáč usnul v botách. Jednou se tam prý taky podíváme.

Proslídili jsme všechny chodby. Nad ránem jsme se vraceli domů. Tentokrát po schodech. Píhat zíval snad v každém patře. Proklouzli jsme průchodem ve zdi na místo, kde máme pelíšky. 

„Skok do peřin!“ zařval z plných plic Píhat a s rozběhem skočil na svůj polštář.

Ozval se zvuk trhající se látky a do vzduchu kolem vyletěly dopisy a akční letáky obchodů. Píhat dopadl na prázdný povlak od polštáře a smutně zašlapal tlapkami. 

„Tak pěkně jsem ho měl naducanej. Teď abych oškubal nějakou slepici, abych si ho měl zase čím nacpat.“

„Nebo oškubej schránku na dopisy,“ poradil jsem mu a smál se mu. 

Jedno bylo jasné. Pan Karlíček zloděje dnes v noci nedopadl. Tak dobrou noc a hezky si natřepte polštáře a peřinky, ať se vám spí líp než Píhatovi.