Kdysi dávno žili tři malí motýlci – jeden sněhobílý, druhý sytě červený a třetí zářivě žlutý. Létali spolu nad rozkvetlou loukou, tančili ve slunečních paprscích a s radostí přelétali z květu na květ. Hry a smích je natolik pohltily, že ani nevnímali únavu. Jenže najednou se z dálky ozvalo hřmění, mraky zatemnily oblohu a déšť je zastihl nepřipravené. Dešťové kapky jim promočily křídla dřív, než stihli najít úkryt.
Cesta domů byla daleká a motýlci zoufale hledali, kde by se mohli schovat před lijákem. Nejprve přiletěli k elegantní lilii a prosili ji: „Lilie, laskavá lilie, otevři nám svůj květ, schováme se u tebe před deštěm.“ Lilie však odpověděla chladně: „Přijmu jen bílého motýlka. Je čistý jako já. Ostatní zůstanou venku.“
Bílý motýlek ale zavrtěl hlavičkou. „Děkuji ti, lilie, ale bez svých bratří se neschovám. Buď všichni, nebo nikdo.“ A tak odletěli dál, promáčení, ale stále spolu.
Pak zkusili štěstí u tulipánu. „Tulipáne, prosíme, otevři svůj květ, ať si v něm můžeme odpočinout!“ Tulipán řekl: „Žlutý a červený motýlku, pojďte dovnitř. Ale bílého motýlka k sobě nevezmu.“ Motýlci se na sebe podívali a odpověděli stejně jako předtím: „Bez našeho bratra nepůjdeme. Držíme spolu.“
Déšť sílil, křídla byla čím dál těžší, ale motýlci se nevzdali a letěli dál – spolu, i když promoklí a unavení. A právě tehdy je zahlédlo sluníčko. Dojalo ho, jak drží při sobě, a rozhodlo se jim pomoci. Rozehnalo mraky, déšť ustal a jeho teplé paprsky motýlkům usušily křídla.
Louka opět ožila světlem a vůněmi, květiny se usmívaly a tři stateční motýlci se mohli znovu radostně vznášet nad krajinou. A když se večer nebe začalo halit do šera, motýlci se společně vrátili domů, kde je čekal klidný spánek.
