Byli jednou tři motýli, jeden bílý, druhý červený a třetí žlutý. Měli krásnou zábavu, létali a hráli si ve slunečních paprscích. Na louce kvetly krásné květiny a motýlci přelétali z jedné květiny na druhou. Tato činnost je natolik bavila, že nebyli ani trochu unavení. V dálce však začalo hřmít a než se stihli schovat do bezpečí, smáčel jim déšť křídla.
Chtěli se schovat domů, ale dveře byly zamčené. Proto přemýšleli, kam jen se ukrýt. Pršelo čím dál víc. Rozlétli se k lilii a prosili ji: „Lilie, milá lilie, pootevři malinko svůj květ, ať se do něj schováme.“ Ale lilie se přemluvit nenechala. Schovala by jen bílého motýlka, který je čistý jako ona. Ostatní pustit nemohla. Lilii odpověď motýlka překvapila. „Ba ne, když nechceš pustit i mé bratry, nepůjdu k tobě ani já. Raději všichni promokneme.“ I přes stále hustější déšť se nenechali odradit odpovědí a rozlétli se k tulipánu a poprosili ho: „Tulipáne, tulipáne, pootevři trochu svůj květ, ať se v něm můžeme schovat, abychom nepromokli!“ Ale tulipán odpověděl: „Vám, žlutý a červený motýlku, otevřu, ale bílého motýlka nepustím.“ Tato odpověď stále motýlkům nestačila. Chtěli se schovat všichni. Ne jeden ani dva, ale všichni tři. „Když nepustíš i našeho bratra, bílého motýlka, nepůjdeme k tobě ani my.“ Zoufalí letěli dál. Jediný, kdo se nad nimi slitoval, bylo Slunce. Zaslechlo, jak motýlci drží svorně pospolu, zahnalo déšť a pak se ukázalo na obloze. Znovu zase zářilo ze všech sil. Motýlkům jejich křídla vysušilo. Opět jim nestálo nic v cestě a opět pokračovali v tančení mezi voňavými květy. Přestali až s blížící se tmou, pak teprve odletěli domů spát.
Přidat do oblíbených 