Kdysi dávno žily vedle sebe chlapec Káj a dívka Gerda. Byli nejlepší přátelé, měli se rádi jako sourozenci a trávili spolu každý den. V létě si hráli mezi květinami na zahrádce a v zimě pozorovali sníh padající za oknem. Rádi také poslouchali pohádky, které jim babička každý den vyprávěla. Jednoho večera jim pověděla příběh o Sněhové královně, která vládne zimě a její pohled je chladný jako led. Vyprávěla, že někdy kreslí na okna podivné obrazce. Káj se smál a tvrdil, že ho žádná královna nevyděsí.
Všechno se ale změnilo toho dne, kdy vítr roznesl po světě střepy kouzelného zrcadla, které vytvořil zlý čaroděj. Chtěl s ním páchat zlo, jenže mu spadlo a rozbilo se. To zrcadlo všechno krásné ukazovalo jako ošklivé a dobro měnilo na zlo. Když se zrcadlo rozbilo, jeho střepy se rozletěly do světa a některé skončily v očích a srdcích lidí. Jeden takový střípek zasáhl i Káje. Najednou přestal být veselý, přestal mít rád květiny i Gerdu. Vše viděl ošklivé, jeho srdce ztvrdlo a jeho pohled byl chladný jako led.
A pak přišla zima. Do města zavítala Sněhová královna – krásná, ledově bílá postava, která jezdila na saních tažených bílými koňmi. Když zahlédla Káje, zatoužila mít někoho, kdo by byl s ní a byl jí navždy oddaný. Políbila ho, střepina zrcadla se usadila Kájovi v srdci a on zapomněl na Gerdu. Usedl na sáně se Sněhovou královnou a zmizel v bílé vánici…
Když Gerda zjistila, že Káj zmizel, neváhala ani chvíli. Vyrazila ho hledat – sama, bez mapy, jen s vírou v přátelství a lásku. Její cesta byla dlouhá a plná zkoušek.
Nejprve se dostala k hodné staré ženě, která pěstovala kouzelné květiny a chtěla si Gerdu nechat u sebe. Ale růže na zahrádce Gerdě připomněly Káje a opět si vzpomněla na svůj úkol. Pokračovala dál.
V lese potkala moudrého krkavce, který jí vyprávěl o princi a princezně, kteří by mohli být Káj a Sněhová královna. Gerda se vydala do zámku, ale když prince uviděla, poznala, že to není on. Přesto tam našla přátele, kteří jí darovali krásné šaty, koně a teplé boty, aby mohla jít dál.
Cestou ji unesli loupežníci, i mezi nimi se ale našla pomoc. Malá loupežnická dívka, divoká, ale spravedlivá, se s Gerdou spřátelila a nakonec ji propustila. Poslala ji se sobem dál na sever, kde měl být ledový palác Sněhové královny. Po dlouhé, mrazivé cestě Gerda do paláce konečně dorazila.
Našla Káje sedět tiše na zemi, oči prázdné, srdce zamrzlé. Gerda k němu přiběhla a objala ho. Její slzy plné lásky kanuly na Káje – a kouzelná střepina se rozpustila. Kájovi se vrátily vzpomínky, oči se mu rozzářily a znovu poznal svou milou přítelkyni.
Drželi se za ruce a spěchali domů, kde bylo teplo, bezpečí a květiny zase rozkvétaly. Ačkoliv se oba zdáli být starší, jejich srdce zůstala čistá a laskavá jako dřív.
A pohádka končí tak, jak začala – přátelstvím dětí, které si spolu hrály a poslouchaly pohádky.
