Kik byl jeden neposedný, ale zato veselý pavouček. Vždy si budoval své pavučinky všude možně po okolí. Jednoho slunečného jarního dne se vydal na výlet ve své pavučince. Jak si tak letěl v pavučince jemným jarním vánkem, narazil na farmu.
Tam si postavil svou pavučinku ve stodole, vedle starého domu, kde žila jedna babička s dědečkem, kteří milovali zvířátka. A proto jich měli hodně. Ve stodole měli koníky, v chlívku selata a v kurníku slepičky a v domečku žil spolu s nimi jejich věrný pejsek Ťapka.
Když babička s dědečkem uviděli ve stodole pavučinu, nezničili ji, protože věděli, že tam bydlí malé zvířátko, pavouček. A opravdu! Bydlel tam přece Kik. Byl to malý hnědý pavouček, který měl rád svoji pavučinku pěkně propletenou jako ten nejkrásnější obrázek či vyšívanou záclonu. Tvrdě pracoval, tkal a tkal, aby byla co nejkrásnější, nejlépe dokonalá. Hezky se o ni staral, vždy měl kolem ní zameteno, vždy když se mu někde natrhla, rychle ji opravil, pěkně ji čistil a umýval, aby tam nebylo ani jedno smítko. „Super a je to hotové!“ řekl si jednou ráno po krásně dotkané pavučince. Pavučinka ve stodole už tedy byla řádně velká. I koníci udiveně zírali na Kikovo dílo.
Když vtom se najednou nad stodolou i celou farmou babičky a dědečka začala tvořit na obloze obrovská tmavá mračna. No to opravdu nevypadalo vůbec hezky… Až se sluníčko strachy schovalo! Vtom přišla obrovská vichřice, pan vítr foukal jako o závod a začala bouře.
Babička s dědečkem rychle přivázali koníky, zavřeli selata v chlívku a slepičky v kurníku a spolu s Ťapkou se schovali v domečku. Všude kolem to lámalo větve, listy létaly po dvoře a tancovaly zběsilý tanec a ještě k tomu všemu i pršet začalo. No to byla tedy bouře! Všechna zvířátka se třásla strachem. Bál se i Kik, který rychle spěchal svou pavučinku ještě upevnit, aby ji silný vítr neodfoukl nebo neroztrhal. Rychle tkal, aby se pavučince nic nestalo. Sice byl ve stodole, ale přes staré dřevo dovnitř foukal silný vítr a padaly zatoulané kapky. Když tu zafoukal vítr tak silně, že Kik padal a padal, až dopadl na tvrdou zem ve stodole.
„Aáu to bolí, to bolí!“ plakal a křičel malý schoulený pavouček na zemi. No jenže koníci ani selata ho neslyšeli. Byl příliš maličký. A tak tam smutně plakal a skutečně dlouho ho nikdo neslyšel, dokud nešla kolem po zemi stonožka.
„Proč pláčeš?“ zeptala se ho zvědavě a přicupitala k němu se svými sto nožičkami. Kik se slzami v očích odpověděl: „Spadl jsem ze své utkané pavučiny, když byla silná vichřice. Neumím se postavit, protože mě bolí nožička. Jauvajs, moc mě bolí!“ postěžoval si pavouček stonožce a ukázal na svou pavučinku v rohu stodoly.
Stonožka se představila jako Jožka. A přišlo jí pavoučka líto, také se sotva stihla schovat před bouří, a tak řekla: „Počkej, vedle v hospodářství bydlí také pavouk, Emil, je to však doktor pro hmyz, broučky i pavoučky. Jdu rychle po něj, on ti určitě pomůže!“ vzpomněla si stonožka a rychle se vydala do hospodářství, které bylo vedle farmy babičky a dědečka. A tak stonožka, ještěže má tolik nožiček, rychle běžela, jak jen mohla, pro doktora. Alespoň že už ta vichřice přestala a sluníčko vykouklo zpoza obláčků. Vrátila se jedna dvě i s velkou pomocí. Pavouk Emil ošetřil malého pavoučka Kika, nožku mu obvázal, podal mu sirup proti bolesti a pomohl mu vylézt zpátky na jeho pavučinu. Sice ho nožička ještě trošku bolela a vichřice mu potrhala pavučinu, ale nevadilo mu to, protože poznal nové kamarády – pavouka Emila a stonožku Jožku.
Nový kamarád pavouček mu dokonce pomohl i opravit jeho poničenou pavučinu z vichřice, aby byla opět tak krásná a pevná jako dřív.
„Děkuji velmi pěkně!“ řekl Kik se slzami v očích doktorovi pavoukovi. A nezapomněl poděkovat i stonožce Jožce, vždyť kdyby jí nebylo, nevím nevím, jak by pavouček dopadl. Možná by tam ležel a plakal dodnes. Ale jak lidé, tak i zvířátka si navzájem pomáhají. A tak by to mělo přece být.
