Anička a Ondra byli sourozenci. Teprve nedávno se přestěhovali do nového bytu, a proto byli ještě trošku smutní a nic je nebavilo a netěšilo. Ondra chtěl vymyslet nějakou lotrovinu, ale nic mu nepřicházelo na mysl. V jeden lednový den našli ve schránce pohlednici.
Zřejmě byla psána pro předchozího majitele bytu, ve kterém sourozenci nyní bydleli, pro chlapce jménem Adam. Bylo to přání k Vánocům a prosba o to, aby se Adam už nezlobil. Odesílatel se jmenoval Pavel Mrkvička. „Co uděláme?“ zeptala se Anička. „Nic, necháme toho Pavla Mrkvičku, ať se trápí, že Adamovi ublížil. Jistě mu udělal cosi strašného. Nebo… Nebo mu napíšeme za Adama, že už se s ním nikdy nechceme kamarádit,“ škubnul ramenem Ondra. „Ale to nemůžeme!“ vykřikla Anička. „Napíšeme mu, že jsme noví majitelé bytu a že se jeho pohlednice zpozdila a Adam už na této adrese nebydlí.“ Ondra se zamračil: „To je nuda.“
Vtom přišla máma a děti pohlednici schovaly. A pak na ni zapomněly. Alespoň Anička na ni zapomněla, Ondra ne. Ten druhý den napsal Pavlovi Mrkvičkovi odpověď. A nebyla to moc hezká odpověď. Ondru při cestě na poštu ale zastavila máma a pohlednici mu vzala. Od Aničky se máma dozvěděla, co se stalo.
Byla velmi rozzlobená, protože Ondra se zachoval zlomyslně. „Mezi dva lidi se ten třetí nikdy nesmí míchat. Obzvlášť, když jim je cizí. Tobě by se také nelíbilo, kdyby tě někdo rozhádal s tvým kamarádem nebo kdyby ti nepředal dopis.“
Ondra se zastyděl. Chlapec si uvědomil, že ani jemu by se nelíbilo, kdyby ho někdo oklamal a kvůli tomu by ztratil svého kamaráda. Večer napsali sourozenci spolu s mámou ještě jednu odpověď na opožděnou vánoční pohlednici.
A tato odpověď byla mnohem lepší. Napsali v ní novou Adamovu adresu a doufali, že pohlednice se už dostane ke svému adresátovi a že Adam Pavlovi přece jenom odpustí. Odpustil.
