Anička byla holčička, která žila s maminkou v chaloupce v lese. Znala ho dobře, přesto ji každý den něčím překvapil.
Bylo to zrovna ve čtvrtek, když Anička vesele poskakovala s košíčkem po mechu a hledala hříbky do polévky. Najednou jakoby na něco šlápla. Rychle se zastavila, sklonila se k zemi a bedlivě si prohlížela mech, až našla malou hnědou kuličku. Na jedné straně tak trochu do špičky a na druhé? To si nedovedete představit! Na druhé straně měla roztrhanou čepičku.
Anička byla celá popletená. V lese už viděla mnoho věcí, ale tohle ještě ne. Najednou uslyšela šramocení a z křoví vedle ní vyskočila veverka Zrzečka. „To je můj oříšek Aničko,“ děkuju, že jsi ho našla, radostně kolem Aničky hopsala. Anička se rychle Zrzečky ptala: „Zrzečko, kde jsi ten oříšek našla? Roste snad na zemi? Nebo dokonce pod ní?“ „Ba ne”, odpověděla Zrzečka, „ten roste na keři, kterému se říká líska. Jestli chceš, vezmu tě k němu, můžeš se s lískou seznámit.”
Anička neváhala ani vteřinu a rozeběhla se za Zrzečkou. Netrvalo to dlouho a došly na okraj lesa. Tam přes sebou spatřily krásný statný keř. Zrzečka na něj ukázala tlapkou a řekla: „To je líska. Z ní pocházejí všechny moje oříšky. Jestli chceš, můžeš se s ní jít seznámit.” Anička se opatrně, krůček po krůčku, přibližovala k překrásnému keři. Když už jí chybělo sotva pár kroků, líska promluvila: „Ahoj Aničko, já jsem líska. Keř, který přináší lidem i zvířátkům lískové oříšky.” „Dobrý den krásná lísko, moc ráda vás poznávám,” odpověděla Anička. Chvíli si pak spolu ještě povídali, líska Aničce setřásla pár oříšků na cestu a Anička slíbila, že brzy lísku zase navštíví. Doma o celém dobrodružství vyprávěla mamince, ale té se to moc nezdálo, dospělí totiž nemůžou mluvit s lískami, to můžou jen děti.
