Žila byla jedna moc hodná holčička. Jmenovala se Emička a měla moc ráda zvířátka. A zvířátka měla ráda ji. Jako každý den chtěla Emička vzít svého pejska Sunnyho ven, že tam spolu budou dovádět, ale Sunny ležel v pelíšku a vůbec se mu nechtělo vstávat. Vypadal smutně. Když mu Emička jemně sáhla na čumáček, ucítila, že ho má horký.
„Sunny, ty máš teplotu. Ty jsi nemocný,“ polekala se Emička. „Jak bych ti mohla pomoct, aby ti zase bylo dobře?“
Sunny na ni upřel svůj smutný psí pohled.
„Říká, že musíme najít psí vílu,“ ozval se tenký hlásek vedle ní.
Emička se lekla, kdo to tam mluví. Vždyť je v místnosti sama, je tu s ní jen Sunny a králíček Ervin.
„Kdo to říkal?“
„Já přece,“ povídal králíček a poskočil k Emičce.
„Jak je možné, že mluvíš?“
„To psí víla. Poslala sem kouzlo, abych ti mohl pomoci se k ní dostat.“
„Kdo je psí víla? A kde ji najdu? Proč nepřijde sama?“
„Ty máš ale otázek, div se mi z toho nesrolovaly moje králičí uši,“ postěžoval si Ervin a dal se do odpovídání: „Psí víla je hodná víla, která pečuje o všechny pejsky na světě a snaží se, aby se měli dobře. Žije na tajném ostrově uprostřed velkého rybníka, za hlubokým lesem a nekonečnou loukou. A sama přijít nemůže, protože nesmí opustit svůj ostrov.“
„Dobře, Ervine, tak jdeme,“ rozhodla Emička. „Počkej tu, Sunny, vrátíme se brzy i s pomocí.“
Emička dala Sunnymu pusu na čelo na rozloučenou, oblékla se na venkovní dobrodružství a už se hrnula ven.
„Počkej, počkej, to půjdeme po svých?“ zarazil ji Ervin.
„No a po čích nohách bys chtěl jít? Máme každý jen ty svoje, Ervine.“
„Asi jsi mě špatně slyšela. Nekonečná louka, vzpomínáš? Víš, jak dlouho to půjdeme? To si uchodím svoje packy.“
„V tom případě poprosíme o pomoc koně.“
Emička s Ervinem došli do stájí, kde si vybrali toho nejrychlejšího koně. Emička se vyšvihla do sedla, vzala Ervina na klín a pobídla koně do klusu. Ervin jí radil, kudy má jet.
Brzy se před nimi rozprostřela Nekonečná louka. Táhla se do nekonečna jako rozlehlý zelený koberec.
„Drž se, Ervine, pojedeme tryskem,“ varovala Emička svého kamaráda a pobídla koně.
Kůň se rozběhl takovou rychlostí, že je vítr šlehal do tváří. A brzy uviděli, že na konci louky začíná hustý les. Emička zastavila koně, sesedla a pomohla dolů i Ervinovi. Koně nechala, aby se napásl. Nekonečná louka tu nabízela i nekonečný jetel, což koníkovi udělalo nekonečnou radost.
„Děkujeme, koníku, počkej tu na nás,“ povídala Emička a nebojácně vkročila do lesa.
Hustý les byl samý strom, jak už to tak v lesích chodí. Na každém kroku tu navíc překážely pařezy, spadané větve a ostružiní, které se motalo na nohy.
„Jauvajs, jsem uvězněn,“ volal Ervin, když ho ostružiní omotalo.
„Ukaž, pomohu ti.“
Emička otrhala ostružiny a vysvobodila Ervina. Poškrábala si u toho ruce, ale nic toho nedbala. Udělala další krok a Ervin kničel zas.
„Pomoc! Uvízl jsem pod kořenem.“
„Proč jsi ho podlézal?“ hubovala mu jemně Emička a pomohla mu ven.
„Myslel jsem, že se tam vejdu.“
„Takhle to dál nepůjde. Jestli chceš jít se mnou dál, budeš muset trochu pohnout zadkem.“
„Jako takhle?“ zeptal se Ervin a začal kroutit boky jako nějaká břišní tanečnice.
Emička se rozesmála. „Ne, takhle ne. Vzpomeň si na naši poslední soutěž. Na Králičí hop.“
„Jo ahá, ty chceš, abych skákal? No, to já umím skvěle! Ale nejsou tu žádné tyčky jako překážky.“
„Ervine, představ si každý kořen jako překážku, každý pařez, každé ostružiní. Poběžím před tebou a budu taky skákat. Tam, kde skočím, skočíš taky. Vždyť jsme se to učili, ne?“
„Tak jo, jdeme na to, trenérko,“ řekl Ervin a pozorně si sednul do startovní pozice, jako by byl na Králičím hopu.
Emička se rozběhla, Ervin za ní. Ladně přeskakovali kořeny, pařezy a klacky, vyhýbali se stromům a kamenům.
Udýchaní se dostali na konec lesa. Před nimi se rozprostíral obrovský rybník. V dálce uprostřed vody Emička zahlédla ostrůvek pevniny porostlé trávou. To bude jistě ostrůvek psí víly!
„Není tu loď,“ rozhlížel se Ervin.
„To nevadí.“
„Já se vody bojím,“ kňoural králíček.
„Já ne. Plavu velmi dobře a pro Sunnyho přeplavu klidně sto rybníků,“ povídala Emička odhodlaně a už zahazovala šaty.
„Bude to určitě studené.“
„Ervine, ty se máčet nemusíš. Buď tu na mě počkej, nebo zkus najít něco, na čem by ses mohl plavit.“
Ervin na okamžik odskákal zpět na kraj lesa. Za chvíli vší silou táhl velký kus kůry ze stromu.
„No vidíš, to by tě mohlo unést,“ libovala si Emička.
Skočila do vody. Byla příjemně studená. Ještěže bylo hezky a sluníčko svítilo, pomyslela si. Pak pomohla Ervinovi nasednout na kůru a oba vypluli. Emička plavala a před sebou postrkovala Ervina na kůře.
„Docela příjemná plavba,“ povídal Ervin.
„No, jak pro koho.“
„Neboj, Emčo, už jsme skoro tam. Ještě zaber a ještě a ještě.“
Doplavali k ostrovu.
„Kdopak přišel navštívit psí vílu?“ ozval se hlas odněkud z vysoké trávy, sotva se Emička vysápala na pevninu.
„Tady kapitán Ervin a plavčík Emča,“ zahlaholil králíček.
„Jdeme tě poprosit o pomoc, psí vílo. Sunny stůně,“ zavolala Emča.
„Jistě, jistě, pomohu ráda,“ ozvalo se.
Tráva zašustila a z ní vyšla psí víla. Vypadala jako holčička s pudlí hlavou a pudlím ocasem. Na sobě měla červené šaty a v ruce svírala kouzelnou psí hůlku.
„Už dlouho nikdo neprokázal takovou odvahu a oddanost svému pejskovi jako ty, Emičko. Proto ti vyčaruji lék, který Sunnyho uzdraví.“
Na to víla mávla kouzelnou hůlkou a vyčarovala zelenou psí kostičku. Podobala se těm pamlskům, co prodávají v chovatelských potřebách.
„Dej mu to sníst a on se uzdraví,“ řekla psí víla, podrbala se za psím uchem a zavrtěla ocasem.
„Děkuji ti, psí vílo,“ odpověděla Emča, vzala si kost a vydala se s Ervinem na cestu zpět.
Přeplavali rybník, přeskákali les a tam už na ně čekal koník. Hnali se na něm zpátky domů, kde na ně čekal Sunny.
Ležel pořád v pelíšku. Když uviděl Emičku a Ervina, zavrtěl ocáskem.
„Na, sněz to. Vyléčí tě to.“
Emička podala Sunnymu kostičku. Sunny ji snědl. Emička ho pohladila a uvelebila se k němu do pelíšku. Bylo toho dobrodružství tolik, že si ani nevšimla, že u Sunnyho na chvíli usnula.
Vzbudil ji hlas tatínka.
„Emičko, pojď, půjdeme spolu se Sunnym ven.“
Sunny vesele vyskočil, vrtěl ocasem a po nemoci nebylo ani památky.
„Ervine, vidíš to? Zvládli jsme to,“ radovala se Emička a spěchala za Sunnym, že půjdou ven.
„Ervine? Půjdeš s námi?“
Králíček hopkal za ní. Díval se na ni svýma milýma očima, jako kdyby jí rozuměl. Ale nic neříkal.
„Ty už se mnou nemluvíš?“ otočila se na něj Emička a pak si náhle vzpomněla. „Aha, kouzlo psí víly pominulo. To je škoda. Ale nevadí, však my dva si spolu rozumíme i beze slov.“
Emička pohladila králíčka po hlavě. Vzala ho do náruče, připravila si na něj postroj s vodítkem a mohli vyrazit ven vstříc dalšímu dobrodružství.
