Bylo jednou jedno poštovní autíčko. To autíčko rozváželo lidem dopisy a různé balíčky. Jezdilo v horku, v zimě, v dešti i sněhu. Dokonce vyjelo, i když bylo náledí a silnice klouzaly, no… jako led.
V jedné vesnici si Jiříkova maminka objednala v lékárně léky. Jiřík byl nemocný a maminka neměla auto, aby pro léky dojela. Nechala si je tedy poslat poštou. Autíčko balíček s léky naložilo a vydalo se na cestu.
„To to ale dneska klouže,“ povídalo si autíčko a drápalo se do kopce.
V zatáčce potkalo červené autíčko, které stálo zapíchnuté ve sněhu mimo silnici.
„Jé, poštovní autíčko, kam jedeš?“ huhlalo červené autíčko ze sněhu.
„Musím doručit důležitý balíček,“ povídalo poštovní autíčko.
„Nikam radši nejezdi. Podívej se, jak to klouže. Sklouzlo jsem ze silnice do škarpy a teď musím čekat, až přijede kamarád traktor a vytáhne mě.“
„Já ale jet musím. Neboj se, já to dokážu,“ povídalo odhodlaně poštovní autíčko a pomalu jelo po silnici.
Bylo asi v půli cesty k vesnici, když potkalo veliký kamion. Ten stál u silnice a nemohl vyjet do kopce.
„Jé, poštovní autíčko, kam jedeš? Vždyť je všude led,“ divil se kamion.
„Musím doručit důležitý balíček,“ povídalo poštovní autíčko.
„Aha. Já také doručuji důležitý náklad. Vezu jídlo do obchodu, aby si lidé mohli nakoupit jídlo. Ale asi přijedu pozdě, protože nemohu vyjet tenhle kopec.“
„Také musím jet. Tak hodně štěstí. Za chvíli tudy pojede kamarád traktor, určitě ti taky pomůže.“
Poštovní autíčko jelo dál. Jelo z prudkého kopečka, kolečka se mu rozjela, až se začalo bát.
„Jedu příliš rychle,“ napadlo autíčko a začalo brzdit. To byla ale chyba, protože když se na ledu prudce zabrzdí, kola začnou o to víc klouzat.
Najednou autíčko kouká, že klouže do škarpy. Sklouzlo ze silnice rovnou do sněhové peřiny. Aspoň že to bylo měkké. Ale vyjet ven už nešlo.
„Ach jo, teď nedovezu balíček včas. Než se sem traktor dostane, bude už dávno večer,“ zoufalo si poštovní autíčko.
Užuž chtělo začít plakat, když tu uslyšelo, že tudy někdo jede. Bylo to velké červené auto s majákem, který modře blikal.
„Poštovní autíčko, jedeme ti na pomoc,“ volalo autíčko a zahoukalo.
Poštovní autíčko poznalo, že to jsou hasiči! Ti mu hned pomohli ze sněhu zpátky na silnici.
„Děkuji vám, hasiči! Moc a moc vám děkuji.“
„Nemáš zač, autíčko. Pomáhat ostatním je naše práce,“ povídali hasiči. „My musíme jet dál, u města spadl strom na silnici a je potřeba pomáhat i tam,“ a se zapnutým majákem jeli dál.
Poštovní autíčko jelo už opatrněji a šťastně dojelo do vesnice. Předalo balíček Jiříkově mamince.
„Děkuji ti, autíčko, teď se Jiříkovi určitě udělá lépe, když má ty správné léky.“
Autíčko bylo na sebe pyšné, že dokázalo důležitý balíček doručit. Šťastně dojelo zpátky k poště, tam si zajelo do teplé garáže a odpočívalo. To aby mělo sílu na další dobrodružství, až bude potřebovat někdo něco důležitého doručit.
