Plížáci
Jednou večer přišel Píhat s tím, že bychom s sebou měli vzít strašit starého Hjunta. Je to ten nejstarší a nejzkušenější plížák v celém paneláku, žije tu nejdéle a přitom je pořád zalezlý v tom svým sklepě. Určitě by mu udělalo radost zase si trochu zastrašit. A my bychom konečně viděli, co všechno dokáže. Třeba ukousne panu Karlíčkovi palec!
Jen co se setmělo, vyrazili jsme do sklepa. Píhatovi trvalo celou věčnost, než Hjunta přesvědčil, aby zvedl zadek z hromady hadrů, ve které vysedával, natož aby vylezl ze sklepa.
„Já už nebyl strašit snad deset let,“ přiznal se Hjunt, když jsme se plížili po schodech do bytu k paní Simonové.
„Tak teď si to musíš vynahradit,“ řekl jsem mu.
„Jestli to ještě vůbec budu umět.“
„To je jako jízda na kole, jakmile to jednou umíš, už to nezapomeneš,“ poučil ho zkušeně Píhat.
On se starý Hjunt možná kapku styděl, protože mu stále ještě nedorostla srst a on tu chodil ve vánočním svetříku pro psy. Ale potmě je to přece jedno. A lidi na palcích u nohou nemají oči.
Paní Simonová spala. Asi byla unavená, protože na stole stála nádherná upečená bábovka. To muselo dát práci. Ale nejsme tu kvůli jídlu. Zamířili jsme rovnou do ložnice. Já první, za mnou Píhat a za ním… nikdo.
„Kde je Hjunt?“ ptal jsem se, když jsem se otočil.
„Netuším, byl celou dobu za mnou.“
Vrátili jsme se do kuchyně. Bábovka byla pryč. Zato na zemi seděl přežraný Hjunt a vánoční svetřík se mu přes břicho napínal k prasknutí.
„Musel jsem se trochu posilnit. Takovou dobrotu jsem už roky nejedl,“ povídal Hjunt a kolébal se za námi do ložnice.
Píhat začal vrčet, škrabkat a funět. Já jsem polechtal paní Simonovou na nožkách ocasem a starý Hjunt začal kousat.
„Chi, chi, chi, chi,“ smála se ze spaní paní Simonová.
Starý Hjunt místo kousání olizoval paní Simonové chodidlo.
„Musíš kousat. Použij zuby,“ šeptal Píhat.
Starý Hjunt si místo toho hlasitě říhnul, že zadrnčela váza, rybka v akvárku poskočila a paní Simonová se probudila, protože si myslela, že přišla bouřka.
„Tady jsme skončili, jdeme jinam,“ rozhodl Píhat.
Došli jsme k panu Karlíčkovi. Ten spal jako dřevo, nohy mu čučely zpod peřiny a kroksy měl pečlivě srovnané u postele. V pelechu hned vedle odpočíval Mourek.
Strašidelná předehra byla tentokrát moje. Ale přes chrápání pana Karlíčka moje vrčení a funění zkrátka nebylo nic moc.
„Kroksy!“ zavrčel Hjunt, naježil se a vrhnul se na boty.
Než jsme se nadáli, jednu rozcupoval na kousíčky a druhou celou sežral. Už je to tady zas. Chybí vám bota? Za vším hledejte plížáka.
Píhat zatím poškrabkal pana Karlíčka na palcích a přesunul se k polštáři. Šel jsem z druhé strany a společně jsme polechtali pana Karlíčka ocasy pod nosem. A to byla chyba.
„Hepčííííík!“ kýchnul pan Karlíček tak hlasitě, že jsme oba nadskočili, Hjuntovi zaskočil kousek kroksy a Mourek vyskočil naježený z pelechu. A hned nás zmerčil.
„Rychle pryč, jde po nás kocour,“ zakřičel Píhat, ale bylo to zbytečné.
Kocour mě a Píhata zahnal do kouta vedle postele a chystal se po nás skočit. Rozklepal jsem se strachy a už jsem čekal, kdy mě kocour zakousne jako potkana. Ale co se nestalo – místo vítězného skoku kocour zavřísknul a dal se na útěk.
„Zbabělče, per se jako muž,“ křičel starý Hjunt a vyplivoval chlupy.
Připlížil se totiž ke kocourovi zezadu a kousnul ho do ocasu. Kocour se leknul a začal prchat. Pro Hjunta ale potyčka neskončila, běžel za kocourem a honil ho po bytě. Kocour skočil na stůl, Hjunt za ním. Na zem spadlo několik hrnků, talíř a skácela se jedna židle. Kocour prchnul ze stolu na skříň, Hjunt za ním, nedbaje na vystavené modýlky autíček, které padaly jedno po druhém na podlahu.
Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se tím hlukem neprobudil pan Karlíček. Rozsvítil a začal křičet kletby adresované svému Mourkovi. Pro nás to byl jasný signál, že je čas zmizet. Rychle jsme proklouzli do chodbičky a ven z bytu. Hjunt šel naštěstí za námi.
„Hle, chlapci, mám trofej,“ chlubil se udýchaný Hjunt a ukazoval nám kočičí obojek. „Ukradl jsem tomu zbabělcovi ozdobu. A teď ji budu nosit hrdě já.“
A tak si Hjunt dal na krk kočičí obojek a vrátil se spokojeně do sklepa. Já a Píhat jsme šli do svých pelíšků. Před spaním jsme si povídali o tom, že starý Hjunt je vážně třída. Strašit už sice trochu zapomněl, ale když přišlo na rvačky s kocoury, to byl vážně třída.
Tak dobrou noc, děti. A nikdy nejezte kroksy. Starého Hjunta po nich bolelo břicho ještě týden.
