Chytrouška našla ve vlčkovi Šediváčkovi kamaráda, kterého jí ostatní zvířátka v lese tak trošku i někdy záviděla. Oba dva se velice dobře doplňovali. Ale Chytrouška byla vždy ta, která přišla jako první s jakýmkoli nápadem. A vlček Šediváček? Ten byl takový dobrák, jak se říká, od kosti a ochotně a rád s Chytrouškou prováděl všelijaké ty lumpačinky, kterými ti dva rošťáci kolikrát i nahněvali ostatní zvířátka.
Tak například si všimli, že nad jejich norou, ve které přespávali, na staré osice měla svoje hnízdo a skrýš stará, zlostná vrána Krákorajda. Byla to zlodějka známá svojí lakotou, kterou pro její špatnou povahu neměl v lese nikdo rád. A navíc každý den brzičko ráno, někdy i schválně, budila svým krákáním všechna dospávající zvířátka.
Chytrouška, která byla již od mala taková zvědavá všetečka, si všimla, že Krákorajda často v pravé poledne odlétá do blízké vesničky na okraji jejich lesa. A když se po nějaké době vracela zpátky do hnízda, tak vždycky něco dobrého k jídlu měla v zobáku a rychle, aby ji nikdo neviděl, schovávala to, co si přinesla, do své stromové skrýše.
Ale byl tu někdo, kdo si jí všimnul. Ano, byla to Chytrouška, a tak jednou nemeškala a rychle běžela za letící vránou až do vesničky. Tam viděla, jak vrána využívá toho, že v poledne opouští pan Břicháček svůj potravinový krámek a odchází do místní hospody na oběd. A nechává přitom malé větrací okénko pod stropem zcela otevřené. A to byl okamžik, na který už čekala Krákorajda, která hup šups už byla uvnitř a šupito šupajda hned vyletěla ven s kusem sýra v zobáku. A pak tradá – rychle frčela s kořistí do lesa. „Áááá! No vida ji, tu starou metelici, tak odtud si ty dobroty přináší. No počkej, já ti ukážu, zač je toho loket,“ řekla si Chytrouška a olízla si mlsně čumáček.
A jakmile s Šediváčkem Krákorajdu uviděli, jak sedí na větvi osiky u své skrýše a vychutnává si tam své uložené nakradené dobroty, tak jí začali lichotit. Počkali, až přišla ta chvilka, kdy vrána měla v zobáku obzvláště veliký kus voňavého sýra. To už se prostě nedalo vydržet. V žaludku jim začalo kručet a bručet a sliny se jim sbíhaly kolem čumáčku, který si honem mlsně začali svými jazýčky olizovat.
„Tetičko, zazpívejte nám maličko, ať potěšíte nám každému to naše srdíčko. Vy máte hlásek jak konipásek a vaše ranní zpívání, óó, široko daleko nad něj není.“
Tak spustili společně Chytrouška se Šediváčkem svoje chvalořeči, a to za němého úžasu kolem dokola ze všech možných a nemožných děr a skrýší vyhlížejících, udivených a nad tím vším, co slyšeli, překvapených zvířátek. „Copak, copak…“ všichni se divili tomuto. „Copak se to stalo, snad Chytrouška a Šediváček nepřišli o rozum?“ nevěřícně koukali jeden na druhého.
Když to vrána Krákorajda uslyšela, tak málem spadla z větve, na které seděla. „Já že mám hlásek jak konipásek? Proboha, co to slyším, ani tomu nemohu uvěřit. To mi nikdo nikdy ještě neřekl!“ Byla tak překvapená, že zapomněla i na svou svačinku. „Inu, heleďme se, cosi na tom asi bude, když to tvrdí Chytrouška, a dokonce i ten Šediváček. A ten, to je přece, panečku, nějaký zpěvák. To jóó, jeho uznání je pro mne veliká čest, to musím hned vyzkoušet.“
Krákorajda polkla slinu, zavrtěla se na větvičce, zvedla pyšně hlavu, otevřela svůj starý zobák, aby se hodně nadechla a nasadila ten nejlepší tón. A za strašlivého jejího skřeku, který se rozletěl na všechny světové strany a který odrážející se od skalních stěn se šířil dál i zpět mohutnou ozvěnou, vypadl Krákorajdě ze zobáku krásný, veliký, a hlavně voňavoučký kus sýra vyrobeného z toho nejlepšího mlíčka od těch nejlepších kraviček. Chytrouška a Šediváček ani chvíli nemeškali a skočili pro ten vonící, vypadnutý ne z nebe, ale ze zobáku hloupé a namyšlené Krákorajdy, sýr a za nadšeného potlesku všech na mýtince přihlížejících zvířátek rychle a honem s ním běželi do své nory, kde se o něj svorně podělili.
Inu, děti, co myslíte, copak z našeho povídání plyne? Lichotky tomu, kdo je namyšlený a nekritický sám k sobě, nemusí být vždy myšleny vážně!
