Zdál se vám někdy nějaký bláznivý sen? Tak považte, co se jednou o čarodějnicích zdálo v noci Bubíkovi.
Všude byl sníh a foukal ledový vítr. Bubík stál na zahradě před domem jenom v zelených trenýrkách a nátělníku. Na hlavě měl věnec z pampelišek, tulipánů, narcisů a šeříku. Mrazem mu květy ale uvadly, tak to vypadalo, jako když má na hlavě dlouhé vlasy z květin.
Kolem něj řádili mrazíci. To jsou taková malá strašidýlka, která se objevují jen v zimě. Vyrábí rampouchy, námrazu, malují na okna a tropí spoustu dalších lumpáren. S oblibou nechávají zamrzat auta a jejich baterie a pak se z úkrytu smějí jejich majitelům, kteří nemohou nastartovat.
Jenže tolik mrazíků na jednom místě Bubík nikdy v životě neviděl. Tolik jich nikdy nebývalo ani u nich ve Strašidrně. A pak si všimnul, kdo to stojí opodál a kontroluje, jak mrazíci dělají mráz a ničí květiny. Bubíkova sestra Zubomila! Byla oblečená v roztrhané zácloně, která ve větru povlávala stejně jako její rozcuchané vlasy.
„Zubomilo! Co tu děláš?“ zavolal na ni Bubík.
Zubomila se usmála a odhalila přitom špičaté bílé zuby jako jehličky, které by jí mohlo každé zubaté strašidlo závidět.
„Nejsem Zubomila. Teď jsem Morena, paní Zima, a ty mi jdi z cesty. Jaro tady nestrpím! Tahle krutě krásná zima neskončí a nikdo s tím nic nezmůže!“
V tu chvíli měl Bubík pocit, že mu někdo strčil nohu do mrazáku. Podíval se dolů a viděl, jak mu malý mrazík olizuje nohu.
„Jedeš!“ okřikl ho Bubík a vyprostil nohu z jeho sevření.
Ale mrazík se rozběhl k němu zas. Naštěstí stálo u domu hrablo na sníh. Bubík ho popadnul a odhrnoval si mrazíky z cesty. Někteří zůstali na hrable, drželi se a plivali po Bubíkovi přemrzlý sníh. Někteří jen nadávali.
Tak se dostal Bubík domů. Za tu chvilku byl promrzlý až na kost. Hned došel do obýváku a tam se svalil na chlupatý koberec u krbu, kde krásně hřál oheň.
„Ven mě už nikdo nedostane,“ sliboval si Bubík a pomalu se mu chtělo spát. Vyrušil ho ale příchod jeho maminky.
„Tam je ale zima,“ bědovala a třela si zkřehlé ruce. „Mrzne tak, že se z našeho psa stala ledová socha. Jaro jako by někde pospávalo, přitom už tu dávno mělo být.“
Bubík se polekal. Jaro pospávalo? A oni mají psa? Zmrzlého?
Než se nadál, někdo bušil na dveře.
„Kdo je to, mami?“ ptal se po chvíli Bubík.
„Soused Vodnický, zamrzl mu dům, nechám ho u nás přespat.“
Do pokoje vešel vodník. Ze šosů, ze kterých mu obvykle kapala voda, mu dnes trčely rampouchy. Bosé nohy neměl zelené ale modré zimou, stejně tak ruce a nos. Místo klobouku měl na hlavě naraženého kulicha.
„Zamrzlo mi doma. Ten led na rybníce je tak tlustý, že nejde prosekat. Kdybych býval skočil šipku, jak to občas dělávám, udělal bych si pěknou bouli,“ stěžoval si. „Tahle zima mi zničí všechny ryby. A Jaro jenom sedí v teple a nic nedělá.“
Bubík vykulil oči. Jaro sedí v teple? Co furt všichni mají s tím jarem?
Než se mohl víc zamyslet, do obýváku přiběhl zmrzlý táta. Držel se za kalhoty a vypadal, že ho něco bolí.
„Co se ti stalo, taťáku?“ ptal se Bubík a zvedl se z koberce.
„Udělej něco! Musíš tu Morenu nějak vyhnat! Takový mráz je tam venku, že se ani vyčůrat nejde. Hned je ze všeho rampouch. Au!“
Bubíkovi najednou svitlo. Sundal si z hlavy věnec z květin, které byly zase tak krásné jako na jaře. On byl to Jaro! To on s tím musí něco udělat.
„Soráč, ale mě se do té zimy nechce,“ řekl Bubík nakonec.
Všichni ho začali prosit, Vodnický mu dokonce nabízel svého kulicha. V tom teple mu i rampouchy na šosech roztály, že nyní seděl v křesle v louži.
„Už jdou další,“ zaslechl ustaraný hlas maminky.
Podíval se z okna, ale bylo zamrzlé. Podíval se tedy na chodbu, kde u dveří stála maminka a zvala k nim do tepla další obyvatele Strašidrna, aby se u nich v teple mohli zachránit před zimou.
„Kde je to Jaro, když ho strašidlo potřebuje?“ hromoval dědeček Zubatý. Pak uviděl Bubíka, usmál se na něj, ale místo zubů měl špičaté rampouchy.
„Jaro nás svými kouzly zachrání a zimu vyžene. Věřím tomu,“ povídala maminka.
Bubíkovi svitlo. Kouzla? Já smím kouzlit! No to je žůžo.
Hned se vyhrnul ven do zimy. Zubomila, tedy Morena, stála na hromadě sněhu a smála se všem strašidlům, která se nestihla včas dostat do tepla. Z někoho se staly ledové sochy, z jiných sněhuláci.
„Tak dost, Moreno! Jaro je tady!“ zakřičel Bubík.
„Ty si troufáš na Morenu? Krutou paní zimy?“
„Jsi pendrek a ne paní zimy, Zubomilo. A teď sleduj. Čáry máry, Moreno, ať je z tebe poleno. Vynesem ho z města ven, přivítáme jarní den.“
Na to se kolem Moreny udělal vítr, zvedl do vzduchu sníh, zavířil kolem ní a na zem před Bubíka dopadl jenom panák na tyči. Vypadal jako ti strašáci, co je lidé dávají na pole. A na hromadě sněhu zůstala stát Zubomila.
„Bubíku, ty naše Jaro, vysvobodil jsi mě! A hele! Sníh taje,“ ukázala Zubomila.
Skutečně. Sníh mizel, rampouchy také a malí mrazíci se urychleně zahrabávali do skulin a děr v zemi, aby se uchránili před sluníčkem.
„A co s Morenou?“ ukázal Bubík na strašáka.
„Vyneseme ji z města ven a spálíme ji. Aby nám už nemohla škodit,“ řekl tatínek, popadl strašáka a následován dalšími strašidly jej vynesl na kopec za město. Tam společně strašidla udělala hranici a strašáka spálila. Přitom se všichni radovali, že tu dlouhou zimu přežili.
Od těch dob to tak dělali každičký rok. Nejen lidé věří, že je oheň chrání před strašidly, zimou a čarodějnicemi. Strašidla také věří, že je oheň ochrání před vším špatným. I před lidmi. Protože strašidla a lidé, to by nešlo dohromady. Nebo snad ano?
