V pátek si chlapci o přestávce povídali o tom, co budou dělat o víkendu. Jeden se chystá do kina, druhý půjde bruslit, třetí jede na výlet. „A ty děláš o víkendu co?“ zeptali se chlapci Robina. Robin se zamyslel a váhal s odpovědí.
Uvědomoval si, že jeho odpověď chlapce nebude zajímat, možná se mu i vysmějí. No ale nakonec se přece přiznal. „Já pojedu o víkendu s dědečkem do lesa. Je lesník, a když má volno, přikrmuje v lese zvířátka, aby během zimy nehladověla.“ Chlapci zvedli obočí. Vláčet se s balíky sena, škrábat se v hlubokém sněhu a mrznout. To není žádná zábava! „Ale je!“ oponoval Robin a vzpomínal si na to, jak ho hřálo u srdce, když z posedu pozoroval srnky, jak žerou seno, které jim s dědečkem přinesl. „Pokud chcete, pojďte se mnou. Tentokrát pojede i jeden televizní reportér, který bude točit, jak děda pečuje o zvířátka. Možná budeme i v televizi.“ Kluci se zasmáli a nevěřili tomu.
Zazvonilo a chlapci se rozběhli k lavicím a po vyučování domů. Každý za svými zálibami. V neděli večer se dívali chlapci s rodiči na zprávy. „Není to ten tvůj spolužák?“ ptali se rodiče chlapců, když se na obrazovce ukázal Robin a jeho dědeček a povídali o tom, jak je důležité pomáhat v zimě zvířátkům. Chlapci nevěřili vlastním očím.
Teprve teď pochopili, že je to opravdu důležitá činnost, že se při ní dá zažít i spousta zábavy a ještě se můžete stát i slavným. V pondělí obklopili Robina a plácali ho po rameni. „Tedy, ty jsi ale hvězda! A ten tvůj děda taky. Obdivujeme vás. Je to opravdu super, to, co děláte.“
Robin se zasmál. „Bylo by ale dobré, kdybyste uvěřili hned mně, když vám to povídám, a nemusel jsem být kvůli tomu v televizi.“ Příští víkend šel Robin do lesa nejen s dědou, ale i se spolužáky. A ani jeden spolužák nelitoval, že u toho nebyla televizní kamera. Bylo to skvělé i tak.
