Bylo parné léto a maková panenka se s motýlem Emanuelem právě opalovala na paloučku. Obloha byla jasná – bez jediného mráčku. Jen sluníčko na ní krásně zářilo svými zlatavými paprsky. „Radši si zajdi pro deštník, přeháňka a bouřka tu může být co by dup,“ povídá maková panenka Emanuelovi. Avšak ten si jen ospale zývnul a říká: „Kdepak by se tady vzala? Je přece krásný slunečný den a žádná bouřka s deštěm ho nezkazí.“
Najednou kde se vzal – tu se vzal vítr. Obloha celičká zčernala a sluníčko nebylo za mraky vidět. Všechno, co bylo okolo, začalo létat vzduchem. „Rychle se včas schovejte,“ křičela okolo letící zlomená kytička. Emanuel byl však stále velice klidný a trval si na svém, že žádná bouřka nebude. Věřil, že se jen prožene lehký letní deštík. „A jestli to není pravda, tak ať hrom udeří do tohoto klobouku,“ vykřikl.
Klobouk, jenž držel v ruce, byl v tu ránu plný hromů a blesků. Emanuel se vyděsil, co se to stalo. Nemohl uvěřit svým očím. Jeden blesk se mu podařilo vyklepat z klobouku ven. „Zdravím vás. Já jsem blesk,“ představil se a nevrle skákal po paloučku.
Naštěstí to byl hodný blesk, i když trošku neposedný. Vše co spatřil, by rád Emanuelovi a makové panence opravil. Když spatřil rozbitou konev, uhodil do ní s tím, že ji spraví. No ne! Z konve se rázem stal plechový hrnec. „No to se mi zase něco povedlo. Vždyť já na zemi vůbec k ničemu nejsem dobrý,“ povídá nešťastně blesk.Maková panenka jej uklidnila, že to mu tak není.
„Mám ráda sledování bouřky na obloze, ale musím být vždy někde schovaná, jinak je to nebezpečné,“ sdělila. Blesk se cítil hned lépe, protože věděl, že se alespoň někomu jeho práce na obloze líbí.
„Těšilo mě. Loučím se s vámi, abych tady zase něco nepokazil,“ povídá s úsměvem blesk. Zamával a za chvíli už maková panenka s Emanuelem z úkrytu sledovali blesky na obloze, jak se každou chvíli rozzáří jeden z nich.
