Musíme si pomáhat

Když prší, je všude hodně vody. Rybníky se zvedají, řeky se zvětšují a na chodnících se tvoří potůčky. Jednou se stalo, že i řeka v naší vesnici se natolik zvedla, že se málem vylila. Všechno tehdy zachránili bobři a jejich kamarádi ptáčci. A to jen díky tomu, že si navzájem pomohli. Jak to tehdy bylo?

Pršelo už několik dní a na nebi se ukazovaly jen šedé a tmavé mraky. Všichni byli schovaní ve svých domech a zvířátka v lese ve svých norách. Řeka, která protékala naší vesnicí, se zvětšovala a zvětšovala. Její okraje se rozšiřovaly a voda stoupala. Kolem řeky se potulovali bobři. Koukali se na vodu a pořád přemýšleli, jak zabránit tomu, aby se řeka vylila ven. Museli přemýšlet rychle, protože vody bylo víc a víc. Pak ale na to jeden z bobrů přišel.

„Mám nápad!“ vykřikl. „Když řeku zahradíme na správné straně, vylije se pak jen na druhé a všechna voda steče do moře. Tak voda klesne a vesnice bude zachráněna. Honem. Jdeme postavit hráz!“

Bobři se dali do práce. Co nejrychleji nosili klády, ohlodávali je do těch správných tvarů a stavěli je na sebe. Práce jim šla krásně od ruky. Za chvíli byla hráz postavena. Voda se o ní zastavila, ale pořád stoupala. Vyšší hráz už ale bobři postavit nemohli. Nešlo to. A tak je přihlíželi, jak voda pořád stoupá.

„Potřebujeme, ať už přestane pršet, jinak se voda vylije i přes hráz!“ volali na sebe bobři. Vypadalo to beznadějně. Bobři pobíhali kolem a snažili se umístit ještě poslední klády. Ale pořád pršelo a voda stoupala.