Uprostřed obrovského moře plula loď. Plachty měla natažené a vlajka jí vlála po větru. Na té lodi žil pirát Viktor. Měl dlouhé vlasy, přes oko černou pásku a na obličeji šedivé vousy. Brouzdal si to mořem křížem krážem.
S jinými mořeplavci se nebavil. Byl to samotář. Nechtěl mít přátele ani žádné kamarády. Byl to takový pořád zamračený pirát. Měl rád, když mohl být sám na své lodi a zdolávat všechny vlny, které mu moře nachystalo. Nic víc nepotřeboval. Jednou se ale stalo něco nečekaného, co piráta Viktora změnilo.
Bylo brzo ráno, když piráta vzbudila obrovská rána. Do lodě narazila velká vlna a skoro celou ji převrátila. Když pirát Viktor vyšel nahoru na palubu, zjistil, že přišla obrovská bouře. Vítr foukal a házel si s lodí sem a tam. Kolem se ozývaly hromy a svítily blesky. Pirát hned začal stahovat plachty a snažil se kormidlovat. Bouřka byla ale silnější.
Už si myslel, že se loď převrátí, když v tu chvíli se loď přestala nahýbat. Viktor nechápal, co se děje. Kolem řádily hromy a blesky, vítr a déšť se opíral do lodě, ale ona se nehnula. Začal běhat po palubě a dívat se kolem. Vtom uviděl na každé straně lodě mořské víly. Byly čtyři. Každá držela loď z jedné strany. Svíraly ji tak pevně, že loď se skoro nehnula, i když kolem byla bouřka. Mořské víly piráta zachránily. A jeho loď taky.
Když bouřka skončila, víly se pomalu chystaly odplavat. Pirát ale ještě za nimi volal: „Děkuju, mořské víly! Jsem vám vděčný, ale nechápu to. Proč jste mě zachránily?“ Víly se na něj podívaly a odpověděly: „A proč ne? Pomáháme všem, když to zvládneme. Nechceme, aby se na našem milovaném moři někomu něco stalo. Každý život stojí za to zachránit.“ A pak odplavaly.
Pirát ještě dlouho potom musel myslet na to, co mu řekly. Uběhla dlouhá doba. Pirát Viktor zapomněl na nějakou bouřku i na to, jak ho víly zachránily. Byl už zase spokojený jen sám se sebou. Byl zase samotářem a nikoho nechtěl ani vidět.
Jednou plul se svou lodí kolem skal. Stál u kormidla, plachty měl natažené a vychutnával si ticho a klid, které mu moře dávalo. Najednou zaslechl jemný hlásek: „Viktore, prosím pomoz mi!“ Rozhlížel se kolem dokola a spatřil u skály ležet mořskou vílu. Byla zamotaná do rybářské sítě. Pirát chtěl plout dál bez povšimnutí. On se přece s nikým nebaví a nebude nikomu pomáhat. Je to její věc. Když už byl ale skoro za skalami, vzpomněl si, jak byly mořské víly odvážné a jak mu zachránily život, i když je o to neprosil.
Něco se v něm hnulo. Zvláštní pocit. Nedalo mu to. Nemohl odplout. Přece jen v něm něco dobrého bylo, a tak se vrátil, zakotvil loď, seskočil na skálu a svou dýkou rozřezal síť, ve které byla víla uvězněna. Ta šťastně hupsla do vody a moc pirátovi děkovala za záchranu. Ještě z dálky na něj přes širé moře volala: „Věděla jsem, že jsi dobrý člověk. My víly vidíme až do srdce a já v tom tvém viděla i to dobré. Věřila jsem ti a udělala jsem dobře.“ Pirát Viktor, když si vzpomněl, že chtěl odplout a nechat vílu uvězněnou, zastyděl se. Věděl ale, že se nakonec zachoval správně a byl rozhodnutý to udělat kdykoli příště.
