Žil, byl a rád lenošil ježek Emil, který měl na všechno čas. Rád lelkoval a jen velice nerad něco dělal a namáhal se. Byl to tuze líný ježek. Na podzim tím vzbuzoval úžas i u ostatních lesních zvířátek.
Protože zatímco ona měla naspěch a napilno, ježek se válel v listí a okusoval červy. „Ty nemáš strach, že si nestihneš připravit domeček na zimu?“ zeptala se ho veverka, která se při hledání žaludů dostala až k němu. „Ále, času dost,“ odpověděl ježek Emil. „Zítra je také den,“ rád často říkával, když se ho ptala žába z lesního potoka. „Přípravu na zimu zvládnu levou zadní, až se mi zachce,“ prohlásil, když se nad jeho počínáním podivoval krtek.
Teprve až na jeho čenich spadla první sněhová vločka, která v tom roce přiletěla o něco dříve, vyskočil a řekl: „Ježkovy oči, to už je zima?!“ V tu chvíli začal shánět pořádnou potravu. Ježci se totiž před zimou musí pořádně nadlábnout, aby si vytvořili dostatek zásob na zimu a mohli ji v klidu prospat. Jenže aby mohli v klidu ulehnout k zimnímu spánku, musí mít také pohodlný a teplý domeček z listí, větví a dalšího materiálu. Ježek běhal tam a zpátky. Jenže listí bylo zmrzlé, hmyz už byl dávno schovaný a jeho pacičky i čumáček promrzávaly více a více. Ježek se dal do pláče. Plakal a plakal, až ho uslyšel krtek, který měl svůj domeček opodál. Zrovinka se ukládal k spánku, ale rozhodl se, že se napřed podívá, jestli někdo není v nesnázích. Ani ho moc nepřekvapilo, že u své hromádky spatřil líného ježka. „Copak, ježku, ty se nestihneš připravit na zimu?“ zeptal se ho pobaveně. Pak ale viděl, jak moc je ježek smutný a zmrzlý a pozval ho k sobě. „Tuto zimu můžeš strávit u mě. Já jsem se na rozdíl od tebe na zimu dobře připravil. Ty mi ale musíš slíbit, že příští rok nebudeš lelkovat a včas se začneš připravovat.“ Ježek Emil byl neskutečně rád, že mu v nouzi někdo takhle pomohl. Příští podzim už to vypadalo úplně jinak. Ježek jako první z lesa začal s přípravami na zimu, a než na zem spadla první sněhová vločka, dávno už spokojeně ležel ve svém příbytku.
